Otočit ucházející karimatku vzhůru nohama a doufat, že bude (nejspíš u ventilku) ucházet méně, je pomýlená kalkulace. Uchází stejně, a navíc se na ní leží nepohodlně.
Neděle 2. srpna
Ano, v devět bylo včera příliš brzy! Lehce jsem střídavě klimbala a probírala se, až mě v jedenáct vyhnal ze spacáku večerní čaj; venku byla zima a všechno kolem mokré, tráva, tarp i spacák. Ovce spaly na stráni a vypadaly jako poházené bílé kameny (a jeden černý). Potom jsem konečně usnula.
Experiment s karimatkou vzhůru nohama se nezdařil a připravil mi pekelnou noc. Stále ucházela, takže jsem ji dvakrát dofukovala, navíc jsem měla málo místa pod rameny. Nemohla jsem najít vhodnou polohu, bolela mě záda. Nakonec jsem ji uprostřed noci otočila do správného směru a trochu se uklidnila. Probudila jsem se asi v půl páté; už bylo světlo, ale kam bych v půl páté ráno šla? Do Knightonu, kde mám v plánu zůstat, to není daleko.
Vstala jsem v 6.40 a měla jediné přání: být co nejrychleji pryč. Foukal studený vítr a byla zima. Ani jsem se nepřevlékala, na pyžamo jsem oblékla dlouhé kalhoty, nechala si na sobě péřovku, na hlavu nákrčník a v 7.30 odcházím.
Dnešní plán je krátký a jednoduchý: dojít do Knightonu, prohlédnout si město, odpočívat a přespat v nějakém pěkném pokojíčku.
Za polem, na kterém jsem nocovala, opět vylezu na Offův val, který se tady zvedá jako nepřehlédnutelná masa, navíc vidím dost daleko dopředu, jak a kudy se kroutí – mezi poli, kde se na jedné straně pasou krávy a na druhé zraje obilí, ze kterého čouhají hlavy několika srnek; následuje pastvina, kde se vyhřívají a snídají ovce.
Za tím vším se na západě vzdouvají oblé velšské kopce v nekonečných variantách a obrazcích. Tráva na valu je sice mokrá, ale roste tu plno polního kvítí, hlavně cosi modrého, a pod ranním sluncem všechno září a svítí životem. Když však jdu ve stínu lesa, romantika se vytratí a vnímám jenom chlad.
V 8.15 hod. jsem u obelisku na památku sira Richarda Greena-Pryce, který stojí na severním svahu Hawthorn Hill. Green-Pryce (1803-1887) byl velšský liberální politik a poslanec v parlamentu a obelisk vztyčili za peníze z veřené sbírky, aby uctili jeho služby zdejší oblasti, zejména zásluhu na zavedení železnice do hrabství Radnorshire. Granitový obelisk tu odhalili v roce 1908 a nápis vyzdvihuje poslancovo “neúnavné úsilí”, s nímž železnici prosadil. Také nechal opravit kostel sv. Marie, který stojí na bojišti v Pilleth.
Obelisk stojí na nejvýraznějším kopečku z několika kolem. Po obloze sviští šedé a modré mraky a hrají si na schovávanou se sluncem: výsledkem je, že se kolem mě mění obraz jako když rozkládáte leporelo, podle toho, kde je zrovna slunce a kde stín. Kdyby tam tak nefoukalo, bylo by to prima místo… Kousek od obelisku je zánovní piknikový stolet s lavicí, od něhož je daleký výhled na západ na kopce Radnor Forest; ráda bych tu poseděla, uvařila si čaj a užívala si zdejší odloučenost a opuštěnost (i když to není tak úplná samota, nedaleko je silnice a slyším auto), ale obávám se, že začne pršet a selanku mi to zkazí. Tak si jenom vezmu tyčinku místo snídaně a jdu dál.
Proplétám se mezi keři hlodáše a vysokou trávou až k silnici B 4355, u které leží památeční kámen připomínající Offův val, ovšem s chybným letopočtem jeho vzniku (na kameni je rok 757, zatímco val byl vybudován kolem roku 780).
Do Knightonu je to odsud necelé čtyři kilometry.
Pokračuji na sever po valu, který je tady nízký a plochý, misty porostlý stromy včetně impozantních a nádherných borovic.
Když val podruhé přerušila silnice, zastavila jsem se kousek dál na jednom osluněném místě poblíž hustých dubů vyrůstajících z už zase mohutného valu, abych se nasnídala a také odložila jednu vrstvu oblečení. Duby byly pojistkou, kdyby začalo pršet. Jen co jsem se převlékla, a bylo to zgruntu, objevil se bežec. Polilo mě horko, kdyby byl o pár vteřin rychlejší, zastihl by mě v prekérní situaci. Znovu jsem si připomněla, že nikdy nemohu spoléhat na to, že jsem někde sama – to je zvláštní úkaz, který se mi přihodil už mnohokrát, že se někdo zcela nečekaně objeví odnikud ve chvíli, kdy si jsem jistá, že široko daleko není ani noha. Přátelsky jsme pohovořili o trailu a mém postupu; chlapík měl kraťasy a tílko a já dlouhé kalhoty a péřovku…
Kus další cesty jsem musela po místní silnici a pak po ještě menší silnici a tam, na trávníku u křižovatky, stála dřevěná budka: na čekárnu příliš daleko od silnice, kde – možná – jezdí autobus, a tak si myslím, že tam je pro poutníky, aby se měli kde schovat před nečasem. To je dobré vědět, pro případ, že bych tudy šla znovu a za sloty…
Offův val je vysoký a mohutný, s výrazným příkopem a porostlý starými stromy, než se poblíž vrcholku kopce Ffridd Hill začne snižovat. Procházím kolem golfového hřiště a pak už po úzké pěšině strmě klesám lesem Great Frydd Wood do údolí řeky Teme a v půl jedenácté jsem v Knightonu.
První dojem: chcípl tu pes. Dobře, je neděle před polednem, ale stejně. V tomto městečku je Offa’s Dyke Centre s výstavou o valu a informačním servisem (kvůli covidu zavřeno).
Knighton leží téměř v polovině trailu. Je to typické horské pohraniční městečko a víc než na krásu tady zjevně dbali spíš na praktičnost. Za turbulentních středověkých časů vedla jeho poloha na hranicích k opakujícím se ničením a vinící nebyli jenom Angličané, ale i velšstí princové včetně těch nejslavnější: Llywelyn ap Gruffydd v roce 1159 a Owain Glyndŵr v roce 1402 se zařadili mezi pachatele. Později se Knighton stal zemědělským střediskem a centrem vlnařského průmyslu a ležel na trase, kudy honáci hnali dobytek do Herefordu a Londýna, nicméně většinu své existence prožil jako odlehlé a příjemné hnízdo. Věřím, že v době předcovidové tady bylo rušněji, ale teď marně volám do hotelu, kde bych se ráda ubytovala, a nikdo to tam nebere. Stejný výsledek je u několika B & B, která mám na seznamu. Další hotel je viditelně zavřený a v jednom, který jsem minula a inzeruje, že mají volno a “všechny pokoje en suite!” (hotely i B & B smí nyní ubytovávat hosty pouze v pokojích se samostatnou koupelnou), mi zase připadá cena poněkud přemrštěná. Nebýt chlapíka se zlomenou klíční kostí, který čekal se dvěma psy na náměstí, až manželka přinese kávu, tak nevím. Sledoval mé bezvýsledné úsilí a pak mi řekl o B & B, kde strávili dva dny a prý je to tam docela pěkné. Jeho žena mi nadiktovala telefon a záhy jsem měla nocleh vyřešený.
O dalším etapě z Knihgtonu průvodce uvádí, že to je nejtěžší úsek celého trailu a bez občerstvení cestou, proto jsem se rozhodla zastavit se tady, dobře se vyspat, dobít elektroniku a obnovit zásoby.
Ani při bližším průzkumu mě Knighton (zhruba 3000 obyvatel) neoslnil. Připomíná mi svým charakterem a atmosférou podorlická městečka. Všechno je zavřené, i kavárna na roku u náměsti je pouze na odnos s sebou a pouze jeden člověk smí být uvnitř. Chvíli jsem uvnitř čekala, ale nikdo nepřišel; židle tam měli svázané a zahrazené páskou a všude cedulky nedotýkat se, nepřibližovat se – usoudila jsem, že odsud tedy kávu spíš nechci a když obsluha stále nepřicházela, vypadla jsem.
Vydala jsem se po hlavní silnici vzhůru, ale nedošla jsem moc daleko: za výlohou Little Black Sheep Café paní, na první pohled mateřská a dobrosrdečná, nandávala z velké mísy do krabiček strawberry trifle, dezert z piškotů, jahod, jahodového želé, žloutkového krému a šlehačky.
Jak jsem ji uviděla, rozmýšlela jsem se jenom asi dvě vteřiny. Trifle vypadal jako poctivý domácí, žádný supermarketový konglomerát. Ve dveřích jsem zaváhaha, bez roušky, nebo s rouškou? Paní mě uklidnila, jsme ve Walesu, rouška není potřeba. Odnesla jsem si svoji krabičku na horní náměstí a s gustem si snědla trifle na podstavci viktoriánské hodinové věžičky (1872), která je úplně stejná jako ty, které stojí v Hay-on-Wye a také v Machynlleth a v Rhayader.
Před další průzkumnou procházkou jsem se šla ubytovat: domek v zahradě a pokoj se dvěma postelemi, masivní skříní a tmavými koberci, jaké vídám v obytovacích zařízeních, které se ukážou být horší, než o sobě tvrdí; koupelna mimo a další pokoj jako společenská místnost s televizí a jídelna dohromady. Obézní pán drmolí, že jim zrovna přestal fungovat terminál na karty, a tak musím platit hotově. Chápu, doba je covidová a peníze z ručky do ručky mají jisté výhody. Nejsem z pokoje dvakrát nadšená, ale zdá se čistý, tak jsem se rozhodla nedostatek jeho půvabu ignorovat.
Venku se mezitím vyčasilo, odpoledne mnohdy znamená mohem lepší počasí než dopoledne, je hezky, slunečno a teplo.
Zašla jsem se podívat do kostela, ale spíš jen proto, že jsem byla ubytovaná hned vedle: na první pohled je to přestavba, z kostela ze 14. století zbyla jen spodní část věže, zbytek padl za oběť georgiánské přestavbě v roce 1752 a znovu viktoriánským budovatelům v letech 1875-7, kteří pro změnu smetli georgiánský výtvor. Vnitřek odpovídá vnějšku, ale na návštěvníky tam čekala duchovní a její pomocník, a tak jsem se v rámci zdvořilostní konverzace zeptala, jestli náhodou nejede z Knightonu nějaký autobus do Pillethu. Oba na mě chvíli koukali, jako kdybych se ptala, zda tam není kosmodrom. Pak mi objasnili, že do z Knightonu do Pillethu žádný místní autobus nejezdí, nejen v neděli, což jsem ani neočekávala, ale ani ve všední den, a je to zhruba sedm kilometrů. V té chvíli spadlo mé přání vidět pillethské bojiště pod stůl s konečnou platností.
Nejzajímavější na kostele je jeho svěcení. Svatému Edwardovi – a je myšlen někdejší král Eduard Vyznavač, proslulý svou zbožností – jsou zasvěcené jenom dva kostely ve Walesu, knightonský a v Cardiffu. Eduard byl svatým patronem Anglie do roku 1348, kdy to král Eduard III. změnil a zvolil za anglického patrona svatého Jiří (svatým patronem Walesu je sv. David).
Když jsem znovu procházela kolem Little Black Sheep Café, zavoněl odtamtud oběd; opět jsem neodolala a odnesla si – protože ve Walesu ještě nebylo dovoleno sedět uvnitř – na lavičku na náměstí talíř přikrytý alobalem s místní podobou typické britské nedělní pečeně: hovězí, vařené brambory, vařená mrkev, květák a kapustičky, hovězí omáčka, yorkshirský puding a ještě jakási majonézová omáčka. Vypadalo to dost odpudivě, kydnuté na talíř, ale nebylo to úplně špatné a bylo to teplé jídlo a za dobrou cenu.
Ještě dojít nakoupit a pak už zpátky do B & B; musela jsem si zavolat paní domácí, aby mi ukázala, jak otevřít okno.
Na trávě u zahradního jezírka jsem pod sluncem, které tady v závětří nerušeně pražilo, usušila tarp, karimatku i spacák, vyhřívala se a popíjela kávu. I ponožky skoro uschly.
Spát jsem šla v jedenáct a postel byla příliš měkká a proleželá. Domácí spali přímo na mnou a můj strop a jejich podlaha nebyla zrovna zvukotěsná. Naštěstí jen mluvili, ale i tak to bylo iritující a nepříjemné.
Dnes: 3,9 mi / 6.3 km
Celkem: 116.4 mi / 187,4 km