OFFA’S DYKE PATH – 18. DEN, EPILOG

Je to zvláštní: úkol splněn a teď roztáhnu křídla nad zajímavými místy severního a středního Walesu. Deset dní, možná dva týdny. A pak se ukáže, podle počasí.

Dům vlevo je Grove House, jeden z nejvýznamnějších domů ve městě a jeden z prvních cihlových domů ve Walesu.

Úterý 11. srpna

Po snídani jsem si ještě šla prohlédnout některá místa v Denbighu; hotel musím opustit do jedenácti, takže mám čas.

V Denbighu lidé samozřejmě žili už předtím, než Robert de Lacy vystavěl po roce 1282 anglické město – vždyť zde byla pevnost Dafydda ap Gruffudd. Dávno před ním zde patrně bylo opevněné sídliště za římských časů a první záznamy pocházejí z doby po příchodu Normanů, kdy Denbigh chránil přístup do Hiraethog Hills a do Snowdonie.
V 15. a 16. století byl Denbigh jedním z nejdůležitějších měst ve Walesu. Po roce 1600 se zde rozvinula řada řemesel – rukavičkáři, tkalci, kováři, ševci, sedláři, kožešníci a koželuži. Dařilo se jim – sdruženým do cechů – až do začátku průmyslového věku v 19. století.
Dnes má Denbigh kolem devíti tisíc obyvatel a hlavně si chci prohlédnout  výstavní Vale Street, po které se přijíždí do centra města směrem od St Asaph.

V Denbighu je přes 200 památkově chráněných budov, ale Vale Street tady označují jako architektonický div, místo, kde budete nad domy žasnout. Celkem s tím souhlasím, je zde na co se dívat.
Jak město prosperovalo, byla zde vystavěna řada panských /aristokratických domů, aby se zde vytvořila významná rezidenční čtvrť. Mezi prvními Grove House  neboli Y Gelli, pocházející z roku 1574 – byl to jeden z prvních cihlových domů ve Walesu (opravený a upravený 1693). Ostatní jsou převážně z 18. a časného 19. století. Což jsou jistě úžasná fakta a historicky i památkově hodnotné informace i skutečnosti, ale v tomto případě je hážu za hlavu a chci o Vale Street říct a zdůraznit jenom jednu jedinou věc: je to ulice se spoustou krásných domů a projít se jí je čistá radost a vizuální požitek.

Autobusem jsem se dopravila do Rhylu a pak vlakem (protože jel výrazně dřív než autobus) do stanice Llandudno Junction (protože ač mým cílem bylo Conwy, další stanice za Llandudno Junction, tam jel vlak ještě později než bus).

Pěšky to je z Llandudno Junction do Conwy jenom kousek a přes most; u nádraží jsem minula pohledný hotel napodobující tudorovský styl, ale nebyl mi dán, neměli volno.
Uprostřed mostu přes řeku Conwy jsem si sedla na lavičku a začala obvolávat guesthousy, bed & breakfast a hotely v Conwy a potom i na druhé straně mostu v Deganwy; buď měli plno, nebo to nikdo nebral – a nikoliv proto, že by byli tak zaměstnaní, ale že byly kvůli covidu zavřené. Začalo mě to znepokojovat, protože plán byl zůstat dva tři dny v Conwy, doprohlédnout si město a vyrazit odsud k nejméně dvěma dalším cílům.
Je tedy třeba rozšířit okruh hledání… Nakonec jsem našla hotel, kterému teď říkají B&B, v Llandudnu, přímořském letovisku na úpatí mysu Great Orme, které bylo loni zahlceno turisty, když jsem jím procházela.

Střechu nad hlavou mám tedy zajištěnou, takže se mohu věnovat prvnímu bodu z dalšího plánovaného programu: zřícenině hradu Deganwy na dvou kopcích, které z dálky vypadají jako dva oblé prsy. Nebo – pro prudérnější – jako velbloudí hrby.

Tady stával hrad, na obou skalách.

Po cyklostezce podél řeky Conwy jsem došla do vesnice Deganwy (a vzpomínala na to, jak jsem se tudy před rokem plahočila v opačném směru, hladová jako vlk) a s pomocí dvou místních pánů jsem se trefila mezi domy do správného směru a pak už strmou pěšinou lesem a mezi křovím vzhůru do kopce a potom přes louku. Po louce jdu podél domů se zahradami; na jedné z nich mají naplněný dětský nafukovací bazén a dva kluci v něm řádí. Odfukuji a leje ze mě pot; rozumnější se koupou, napadá mě, zatímco ti druzí se pinoží za historií…

Vím předem, že z hradu se toho moc nezachovalo, ale místo je výjimečné, stejně jako role, kterou hrad hrál v historii. Vždyť tady a nikoliv v Conwy mohl stát mocný královský hrad Edwarda I. I když  šance ve skutečnosti asi nebyla velká, hrad není přímo napojen na řeku nebo na moře a chybí mu tak jeden ze základních prvků, které racionální a chytrý Edward požadoval.
Nicméně hrad, který tu stával, byl královský.

Konečně jsem nahoře, na vrcholku prvního kopce; kdysi tady mohli chodit králové, ale teď zde panují ovce a krávy a doslova serou na královskou půdu. Stejnou pozornost, jakou věnuji hledání rozesetých zbytků hradu a neskutečnému výhledu musím věnovat i tomu, kam šlapu.

Takovéto místo, na skále vysoko nad krajinou, s rozhledem široko daleko, muselo přirozeně přitahovat pozornost a vybízet k postavení opevněného sídla. Předpokládá se, že už v 6. století zde měl svůj dvůr náčelník Maelgwn Gwynedd. Normanský lord Robert od Rhuddlan zde vybudoval hrad kolem roku 1080, ale skály se vrátily do velšských rukou a brzy po roce 1213 hrad přestavěl Llywelyn ap Iorweth – a je fascinující, že se zde po něm zachovaly  stopy přes všechna ta staletí: našel se zde reliéf hlavy, o němž se předpokládá, že to byl jeho portrét. Lehce se usmívající dobromyslně vypadající taťulda s korunou.

Při svém tažení do severního Walesu anglický král Edward I. tábořil v roce 1283 v ruinách, které zbyly z hradu, který tu postavil jeho otec Jindřich III., a rozhodoval se, kde vystaví svůj hrad; nakonec dal přednost druhé straně řeky a vznikl monumentální hrad Conwy.

Nezbylo toho mnoho z velkého královského hradu, který vybudoval Jindřich III. v letech 1245–50. Nejnápadnější a nejviditelnější jsou zbytky zdí mezi oběma vrcholky, kde vedly hradby a stála opevněná brána.

Něco málo se dá nalézt i na západním kopci, kde hradby obkličovaly prostor  nějakých 60 metrů napříč a stávala nejméně jedna mohutná okrouhlá věž a několik obytných bloků.

Vrcholek kopce je rozIehlý a hrbolatý, na severním okraji jsou ještě vidět kousky někdejších hradeb; výraznější jsou zespodu, když člověk přichází, ale působivé i shora, když se podíváte dolů a uvědomíte si, že se tudy těžko někdo mohl dostat dovnitř.

Pohled z hradu Deganwy: uprostřed se zvedá úžasný mys Great Orme a pod ním někdejší lázeňské, dnes turistické středisko Llandudno. Vlevo je vesnice Deganwy při ústí řeky Conwy.

Na jižní i severní straně pod hradem je spousta náspů a valů – svědčí o tom, že zde bývalo v různých dobách asi dost živo a a bylo to zde hojně obydleno.

Z hradu jsem se rozhodla jít pěšky až do Llandudna, což nebylo tak úplně chytré rozhodnutí, zejména ta jeho část, která zahrnovala minutí autobusové zastávky a odvržení možnosti zkrátit si cestu a usnadnit si život. Ale šla jsem skoro pořád z kopce, i když méně zajímavými obydlenými oblastmi a trochu komplikovaně, jak už to v předměstských částech bývá.

Llandudno bylo skoro jako vymetené, což mi vyhovovalo, můj hotel na promenádě, s mořem jen přes ulici, příští dva tři dny se mi jevily slibně.

Tady jsem s konečnou platností zakončila Offa’s Dyke Path. Navíc i skvělou pizzou – polovinu účtu i dnes platila vláda – a sklenicí výborného real alu.

P.S. Původní a pečlivě připravený plánu dalšího štrádování po Walesu skončil v troskách. Ukázalo se, že v důsledku covidu jsou zrušené nebo brutálně omezené autobusové spoje a v podstatě se nikam nedostanu (pokud ano, bylo to komplikované a více než na dlouhé lokte). Jediná taková výprava skončila mnohahodinovým čekáním na autobus, zmoknutím a složitým cestováním. Vzdala jsem to. Strávila jsem několik příjemných dnů u moře a potom jela domů.