Neodvolatelně poslední den na trailu. Jakpak se vyvede? Vydaří se počasí? Předpověď je déšť a bouřky od časného rána.
Pondělí 10. srpna
Probudila jsem se do podmračeného rána a vstala 7.15; rodina i psi v kamenném domě nejspíš ještě spali, protože když jsem v 8.05 hod. odcházela, ozvalo se jediné osamělé štěknutí. V kolik hodin mě ten chlapík chtěl budit?
Trvalo půl hodiny, než jsem došla až na konec hrubé příjezdové cesty a někde v polovině jsem minula jenom jedno další obydlí, farmu. Podél cesty rostou staré hlohy s kmeny jakoby srostlými z několika původně slabších stromků; zajímalo by mě, jak jsou staré, ale musí to být starci. Někde jsem četla, že hlohy mohou být až 500 let staré.
Minula jsem i několik jeřábů s už červenými jeřabinami.
Můj děda vysadil několik jeřábů u chaty, kde jsem vyrůstala; byly to vysoké stromy se štíhlým kmenem a korunou rozprostřenou spíš do výšky než do šířky, v podstatě dekorativní, i když užitkové (jeřabiny jsem nakládali do cukru jako brusinky, tehdy nekřesťansky drahé a ještě k tomu úzkoprofilové zboží). Tenhle jeřáb bude asi jiného rodu: jeho kmen jsem hned pojmenovala Tři sestry, nevím, zda byl takhle vlivem počasí rozpolcený, nebo už tak rostl od mala; strom je spíš podsaditý než vznosný a pro jeho korunu mě nenapadá jiný výraz než vrabčí hnízdo. Roste zde v těsné blížkosti starého hlohu a nejspíš to má jako člověk a jeho pes nebo muž a žena po dlouhém soužití, navzájem se sobě podobají.
Došla jsem až k silnici, zahnula vlevo a po asfaltu podél lesa šla tři čtvrtě kilometru, než mě značka odvelela do polí. Travičkou (mokrou) a cestičkou dostatečně vyšlapanou, aby bylo zřejmé, že tudy lidé chodí; netroufám si však tvrdit, že to jsou výhradně pěší turisté na Offově trailu, spíš bych sázela na pejskaře z okolí. V dálce se vlní kopce a vím, že už budou poslední, za nimi je Prestatyn, můj cíl a konec Offa’s Dyke Path.
Na dalším poli už žádná vyšlapaná cestička není, pejskaři zjevně chodí jinudy. Na jeho konci projdu kissing gate a jak stoupám do krátkého svahu k silnici, nespouštím oči z kamenného domu, možná je to přestavěná a dostavěná stará stodola s novou prosklenou částí, mají tam dřevěnou pavlač a několikery schody do zahrady, kde visí na stromě houpačka, a ještě jim tam teče potůček; napadá mě, že tady určitě bydlí něký stavař nebo architekt, ale samozřejmě nic takového není podmínkou, třeba to je jenom osvícený majitel.
Vyšla jsem na silnici v hamletu Marian Cwm, kde je za rohem někdejší metodistické kaple lavička v trávě – jako na zavolanou, je devět hodin a čas na snídani.
Když v 9.40 hod. odcházím, vidím zadní trakty domů, kolem kterých jsem šla kousíček po silnice. Vypadá to, že bývalá kaple byla hodně přestavěná, či spíše dostavěná, a bytů je tam víc než jenom dva; vedlejší dům má u dveří do zahrady závětří a v něm na zdi visí hodiny, v jejichž středu je nezaměnitelný emblém s nápisem Route US 66. Za tím vším je způli posekaná loučka s torzem hřbitova, několik starých náhrobních kamenů tu stojí ve dvou krátkých řadách; vypadá to hodně zvláštně.
Travnatá pěšinka vede na kopec Marian Ffrith, pro který mě hned napadlo slovo “neuspořádaný”: hrbolatý a plný bílých kamenů. Je to vápenec a kopec je součástí bariérového útesu, který se zformoval před 330 miliony lety – takže bych mu asi neměla vyčítat neladnost.
Tvrdý vápenec přežil ledovcovou erozi a mohla se tak vytvořit viditelně zvlněná krajina; směrem do vnirozemí jsou prohlubně lomů a pozůstatky těžby olova a mědi, vlevo vidím nízký pohřební pahorek, mohylu, a za ním v dálce větrníky-turbíny větrné farmy North Hoyle v moři osm kilometrů od pobřeží: North Hoyle byla první větrná farma v moři ve Velké Británii, zprovoznili ji v roce 2003 a má výkon 60 megawattů.
Jak sestupuji po poli k farmě Tyddyn-y-cyll, poutá moji pozornost mohutná špičatá hora vlevo přede mnou, viditelně “čímsi” brutálně narušená: je to Moel Hirradug, jejíž severní svahy znetvořil ohromný lom na vápenec. Na vrcholku kopce (265 m) leží nejsevernější clwydianské hradiště z doby železné, patrně již nejméně z 5. století př. n. l.; našly se tu pozůstatky 50 kruhových domů, kování ze štítu z pozdní doby železné, ale hradiště proslavila hlavně bronzová brož z 5. století př. n. l. (je k vidění v St Fagans National Museum of History, což je součást velšského Národního muzea).
Procházím přes asi tři pole oddělená zídkami; jsou v nich zabudované kamenné schůdky a musím překročit nastojato vsazený placatý kámen: tyhle kamenné schůdky mám raději než dřevěné stile, jsou mnohem svázanější s prostředím, s farmou, s historií. I když tenhle kamenný plot je novější. Na předposledním přelezu jsem se zastavila a na chvíli se posadila na zídku. Je přesně 10.05 hod. Na poli, z něhož přelézám, stojí nějakých deset, dvanáct metrů ode mě mohutný dub; jeho koruna přesahuje za zídku a pod ní spí v trávě tři ovce a jehně, několik dalších se pase opodál. Přede mnou se rozprostírá mnoho dalších polí, vlevo dobře vidím vyrubaný vrch Moel Hirradug a vpravo leží další výrazný kopec Gop Hill, na jehož vrcholku je 14 metrů vysoká neolitická mohyla, největší prehistorický monument ve Walesu a druhý největší v Británii – jenom Silbury Hill je větší. Slunce zrovna trochu prorazilo mraky. Ačkoliv sem doléhá hluk z dálnice, mám pocit, že tohle jsou poslední poklidné momenty. Intenzivně vnímám blížící se konec trailu: před sebou mám několik nevyhnutelně posledních mil. Rozeznávám zpěv různých ptáků a dokonce mám dojem, že slyším kavče, ale to nejspíš bude opravdu jenom dojem. Sedím klidně a potichu a prožívám si tuto venkovskou idylku. Na chvíli se vytratil onen neklid, který mě provází tímto covidově divným pochoďákem; možná je nakonec škoda, že už jsem skoro v cíli. Bylo to nezvykle krátké.
Nemůžeš tu sedět věčně, děvče… a tak jdu dál a u příštího přelézání zídky na mě kouká ze sousední pastviny hnědo-bílý kůň, osamělý u živého plotu, zatímco jeho parťák se pase na kopci. Rozhlehlá kamenná farma Tyddyn-y-cyll na mě působí zmarem, stěny stodoly jsou zhroucené, za plotem se válí spousta harampádí, na dvoře stojí silný nissan a zapřaženým převozním boxem na koně a stáje i obytný dům jsou velké. Na cestě ke vstupu do domu leží a spí dva psi; zatímco bílý chlupáč jen zvedl hlavu a tím jeho zájem skončil, rezavý, nejpíš z větší části kokršpaněl, se zvedl a šel si mě zkontrolovat. Dívá se na mě trochu tupýma a smutnýma očima; ráda bych mu něco dala, ale nemám po ruce a nejspíš ani v batohu nic, co by se hodilo pro psa. I tak jsem asi vítaným rozptýlením, protože mě následuje po příjezdové cestě. Když jsem přes kamenné schůdky odbočila na pole, stál na druhé straně a smutně se za mnou díval. Myslela jsem si, že to je konečná, přes schůzky nepřeskočí – nevím, jak a co udělal, ale vzápětí byl na poli se mnou a následoval mě až k další bráně. Tam asi jeho teritorium končilo: stál na vrcholku svahu, za sebou jenom oblohu, a jak byl malý, tak byl impozantní, ani už se neoběžoval seběhnout se mnou k bráně. Za ní jsem šla disciplinovaně po kraji pole a podél živého plotu, jak mě o to žádala farmářova tabulka. Vyšla jsem na cestu a po ní až na silnici u Morwylfy; jenom pár kroků a přes další, tentokrát už zase dřevěné schůdky opět na pole k Bryn Cnewyllyn: krajina na dohled přede mnou se lehce zvedá až k Prestatyn Hillside. Vykračuji si pohodlnou pěšinou po pastvině, jejíž zeleň prosvětlují bílé hlavičky jetele a zanedlouho jsem na další polní cestě. Míjím koně na pastvě, které ovšem ani trochu nezajímám: bělouš, který postává v přístřešku z vlnitého plotu jen pootočil hlavu a hnědák se ani neoběžoval ji zvednout; koně nebyli okovaní.
Pak už jsem na místní silničce ve Valley of Mills, které kdysi hlučelo klapotem z přádelen a šuměním vodních kol obilných mlýnů. Je to významné místo průmyslové archeologie.
Tady se to jmenuje Marian Mills. Kolem někdejšího náhonu jsem došla k bývalému obilnému mlýnu Felin Fawr, v překladu Velký mlýn: pořád ještě to je velký objekt, pěkně upravený obytný dům s dvorem, do něhož se neovažuji strčit nos a decentně nahlížím jenom skrz otevřenou bránu. U postraní zdi bývalo mlýnské kolo: zůstala z něho jenom mohutná kovová hřídel a po stranách mechanismus, do něhož se upevňovaly dřevěné paprsky mlýnského kola. Bývalo to největší ze sedmi mlýnských kol, která pracovala tady a v blízké vesnici Dysert koncem 19. století. Druhý zdejší mlýn, Felin Fach (malý mlýn) byl zbořen v roce 1947.
Vzhůru do kopce, kolem domků, kde za zdí vyrůstá do výšky krásná růžová růže plná květů a druhé straně se pasou krávy s telaty, naštěstí za plotem. Později jsem sice musela přejít jiné pole s kravami, ale obešlo se to bez nepříjemností. Od šlapání po silnici mě vysvobodil laskavý majitel pozemků, který povolil turistům zkratku, aby, jak je doslovně uvedeno, se zkrátila doba, kterou musí strávit na silnici. Zkratka nebyla významně dlouhá, ale tady na těch úzkých nepřehledných silničkách je každý metr dobrý. Vysokou trávou na okraj pole a potom napříč ječmenem a za ním po travičce. Celou dobu mám před sebou vršek vápencového kopce Graig Fawr, který je severním koncem Clwydian Range; je z něho spektakulární výhled na pobřeží. Zřetelně vidím bílý triangl na jeho vrcholu, ale moje cesta přes něj nevede. Krátce kličkuji po okraji Bryniau a hned na začátku lesní pěšiny nad domy jsem potkala skupinku tří párů – o pár vteřin dřív než jedna z žen jsem si uvědomila, že jsem je potkala na jiném místě dva dny předtím. Pak to došlo i dotyčné dámě, která se ke mně bez ohledu na dvoumetrový covidový odstup vrhla, přípomínala všem ostatním, že už jsme se potkali, a tak se rozproudila debata kdo-kdy-kam a jak. Když jsme se konečně oddělili, pokračovala jsem pěšinou mezi bujnou vegatací, až jsem se vyloupla na stráni, ze které byl otevřený rozhled na vesnici Meliden pode mnou, na nepůvabné roztahané uskupení bungalovů pro lidi na odpočinku, prázdninový caravan park na pobřeží a Prestatyn dál vpravo. Neodvratný cíl.
Ještě však není konec stoupání. Pěšina se vine po úbočí kopce, shlížím na pobřeží i na louku těsně pod pěšinou, kde kvete fialově chrpa černá, žlutě pryskyřičníky a modré zvonky, úplně stejné, jako na českých loukách, a další kytky, jejichž jména si nepamatuji; pohled speciálně na louku je radostný.
Od ruiny hornického domku pokračuji v posledním prudkém a vlastně vůbec posledním stoupání až k nejvyššímu bodu Prestatyn Hillside – je tady přírodní rezervace a oblíbené rekreační místo obyvatel města – trochu po kamení, než se cesta začně spouštět dolů, dojde až k silnici a pak sice pořád klesám, ale Clwylian Range je definitivně za mnou a procházím obydlenou částí a neodvratně mířím do centra města Prestatyn a k nábřeží, kde je těsně před promenádou koncový, nebo začáteční, kámen celého trailu a také jeho první směrovník. Ve 13.35 hod. mám hotovo.
Jak se cítím? Těžko říct. Vždycky je to směs úlevy a nostalgie, ve které není moc radosti. Protože cíl znamená konec. Konec cesty. A to je vždy trochu smutný moment. Také to není okamžitý pocit hrdosti, ten se připlíží postupně a později, většinou jako výsledek uznání od jiných lidí. Protože tobě samému to tak zvláštní a výjimečné nepřipadá: no jo, ušla jsem xxx kilometrů. A co jako? Teprve až když kamarádi, přátelé, známí i lidé neznámí gratulují, říkají ti, jak jsi úžasná a jak jsi dobrá a že oni by to buď nikdy nedali, nebo o tom sní, ale nemají dostatek odvahy, člověk v koutku duše zapochybuje, zda je to opravdu tak normální a běžné a připustí si, že možná dokázal něco ne úplně všedního.
Obvykle když dokončím trail, jedu domů. Tentokrát mám ještě připravený plán na návštěvu některých dalších míst a chci ve Walesu strávit ještě zhruba dva týdny. První na seznamu je město a hrad Denbigh a cestou k němu nejmenší katedrála v Anglii a Walesu v St Asaph.
Takže se na pobřeží moc nezdržuji: jenom jsem chvíli poseděla na promenádě, užívala si po více než dvou týdnech zase moře a pak se vydala na autobus.
Na autobusovém nádraží jsem zvolila cestu nejmenšího odporu a šla se zeptat jednoho z řidičů, která linka je pro mě nejvhodnější. Jak jsem během doby při svých cestách po Anglii a Walesu zjistila, jsou zde dvě kategorie autobusových řidičů: buď vědí o linkách a spojeních (skoro) všechno, nebo nic. Tento byl z první kategorie a podal mi vyčerpávají informaci o třech různých linkách, které mohu použít, jaké jsou mezi nimi rozdíly a z kterých stanovišť jedou. Jediné, v čem se mýlil, byla doba odjezdu: nikoliv “za chvilku”. Čekala jsem přes hodinu a dvě postarší dámy, s nimiž jsem potom, znepokojená nepřítomností busu, konzultovala situaci, čekaly ještě o hodinu déle. Ukázalo se, že bus číslo 11 normálně jezdí každou půlhodinu; teď má však intervaly kvůli covidu prodloužené na hodinové. Nikdo nám ovšem nevysvětlil, jak se hodinový interval proměnil ve více než dvouhodinový. Ve světle svých dalších zkušeností s aktuální autobudovou dopravou v kraji bych řekla, že jsme měli ohromné štěstí, že bus vůbec jel.
Takže v 15.15 hod. opouštím Prestatyn na cestě vstříc dalším velškým dobrodružstvím.
Cesta netrvalo dlouho, tento bus jel jenom do Rhylu, kde jsem musela přestoupit. Zvažovala jsem, že zavolám Alex, mladé žen, kterou jsem před třemi dny potkala, a třeba ušetřím za ubytování, ale nakonec jsem nedokázala překonat svoji introvertní ostýchavost – raději nepohodlí a komplikace, ale svobodná a nezávislá. Někdy si říkám, že s trochu jinou povahou bych možná měla život občas výrazně pohodlnější a jednodušší.
Ve Rhylu jsem čelila další hodině čekání, a navíc i hladu. Tady covid postihl nejen dopravu, ale i občerstvovny (z loňska si pamatuji, že koupit si něco k jídlu nebyl problém). Skončila jsem v burgrárně a než se osmažily moje hranolky a upekl se burger, dozvěděla jsem se, že majitel, který mě obsluhoval, je Kurd, přišel do Rhylu „na chvíli a už jsem tady deset let“, ale jednou by se chtěl vrátit domů. Rhyl mi přijde ještě výrazně méně žádoucí místo než Prestatyn. Co tady probůh dělal deset let, kromě svého fastfoodového byznysu?
Z autobusu jsem podle plánu vystoupila v St Asaph, ale myslím, že jsem měla být flexibilnější a netrvat na dodržení plánu. Nebe výrazně potemnělo a katedrála byla zavřená navzdory tomu, že měla být ještě hodinu otevřená. Místní pošťák nevěděl o žádném B&B, ale pod kopcem, na začátku vesnice, si myslí, že je hotel a snad by měl být v provozu….
Ještě jsem se hledala v ulicích, když začalo pršet. Rychle jsem se vrátila na autobusovou zastávku, právě včas, když nebe ztratilo veškeré zábrany a pustilo k zemi proudy vychlazené vody za doprovodu prudkého studeného větru. Vmáčkla jsem se do rohu přístřešku a telefonovala do Denbighu. V podniku GuideHall Tavern měli volno. Cena se mi sice až tak moc nelíbila, přesto jsem prosila, obrazně na kolenou, ať mi pokoj rezervují. Kdy se dostavím? Nevím, trčím v St Asaph a bus pojede nejdřív za hodinu, jestli vůbec. V tom případě bych tedy měla zkusit taxi, není to tak daleko… Poděkovala jsem za radu, znovu je ujistila, že určitě dorazím a zavěsila.
Taxi… za celou dobu kolem neprojelo ani jedno, ani jsem nikde neviděla stanoviště. Budiž pochválen internet… Po několika pokusech bez odezvy to konečně někdo vzal. Ano, může mě vyzvednout a odvézt do Denbighu – a kde právě jsem? Následovala diskuse, přerušovaná výpadky spojení, kdy mně připadalo, že mluvím s hotentotem – co může být nejasného na určení místa “na autobusové zastávce naproti katedrále”? Kolik v téhle díře asi mají autobusových zastávek naproti katedrále? Nakonec pomohl údaj, že na křižovatce vidím velkou žlutou budovu, nejspíš bývalou hospodu. Najednou věděl přesně, kde jsem… Dorazil dřív, než avizoval, a vyklubal se z něho příjemný a snaživý padesátník; měl Škodu Octavii a pomáhal mi najít můj hotel.
Mezitím přestalo pršet, obloha byla zase modrá a nakonec vylezlo i sluníčko. Můj hotel, v němž mají odhalené zdivo z jeho prehistorie a traduje se o něm, že zde sídlilo hlavní velení parlamentaristických generálů Myttona a Myddletona při obléhání hradu Denbigh za občanské války v roce 1646, je příjemný, můj pokoj trochu starosvětský s širokou stylovou postelí, výhledem na náměstí a velkou koupelnou. Rezervovala jsem si stůl na večeři a vyrazila na expedici po městě.
Můj hotel je sice asi nejznámější budova ve městě, když nepočítám hrad, ale pravou hvězdou náměstí i města není historický inn, nýbrž muž, jehož znají po celém světě. Stejně jako otázku, kterou položil před téměř 150 lety, 10. listopadu 1871, v srdci Afriky: “Doktor Livingstone, předpokládám?”
Henry Morton Stanley se narodil (jako John Rowlands) v Denbighu 28. ledna 1841 a před knihovnou, na začátku náměstí, stojí jeho socha v póze, v níž (údajně) oslovil doktora Livingstona. Podle vyleštěných prstů soudím, že si tady s ním potřásly rukou již tisíce turistů.
Velšský název města, Dinbych, znamená “malá pevnost” a odkazuje na velšského předchůdce místního anglického hradu, který je hlavním důvodem mé návštěvy. Stojí na kopci nad centrem města a cesta z náměstí k němu vede neutěšenou strmou, úzkou a tmavou uličkou. Turisté ji raději obcházeli, a tak ji městská rada nechala ozvláštnit; ráda bych použila slovo vyzdobit, ale to by bylo přehnané tvrzení.
Ulička se jmenuje Broomhill Lane a nemůžete ji minout, protože směr ukazuje výraznou zelenou barvou natřená směrovka-klíč, motiv evokující klíč od městských bran. Směrovník je první z několika uměleckých prvků.
Hrad není z centra města vidět, takže člověk jde tak trochu naslepo a když uvidí ohromnou bránu Burgess Gate, může si myslet, že už je na hradě. Ale není: brána bývala bránou do města, od ní se odvíjely městské hradby a k hradu to je ještě kus do kopce.
K Burgess Gate jsem stoupala do kopce, a tak je dojem z ní ještě monumentálnější: ač ruina, stále je masivní. Postavil ji mezi lety 1282 až 1294 baron Henry de Lacy, hrabě z Lincolnu. Původně byla vysoká 18 a čtvrt metru a vybavená dalšími obrannými prvky včetně příkopu, mostu, padací mříže a dírami, jimiž obránci mohli na nepřátele střílet, vrhat třeba kameny nebo lít vařící vodu, horký písek nebo například nehašené vápno. “Architektem” brány byl patrně mistr stavitel krále Edwarda I., James of St George, který pro krále postavil několik impozantních hradů v severním Walesu.
Brána tady nebyla pro parádu, zažila poměrně dost vojenských akcí, asi nejvýraznější za občanské války, kdy na hradě seděli royalisté a město obléhali parlamentaristé – dosud jsou zřetelné díry od parlamentaristických kanonů z roku 1646.
Od Burgess Gate pokračuji stále vzhůru a pořád ještě nevidím hrad; nedivím se tedy, že jsem osamělou a zajímavou věž považovala za jeho součást. Byl to omyl, věž je to jediné, co bylo z někdejší kaple sv. Hilary.
Od věže sv. Hilary už konečně vidím hrad, mohutné ruiny a také mříž na bráně: i kdyby nebylo tolik hodin, nedostala bych se dovniř, protože hrad je v covidovém režimu, a tudíž otevřen nejen pouze těm, kdo se 24 hodin předem objednají, ale navíc jen v určité dny a pondělí mezi ně nepatří.
Předchůdce hradu, mohutná pevnost, byla ve 13. století hlavním stanem Dafydda ap Gruffydda, bratra Llewelyna, posledního velšského prince, nositele titulu Prince of Wales. Dafydd získal Denbighshire za podporu Angličanů za první války o velšskou nezávislost.
Součástí Edwardova vpádu do knížectví byl i útok na Dafyddovu pevnost v Denbighu. Po měsíčním obléhání pevnost padla v říjnu 1282 do rukou sil krále Edwarda I. a Henryho de Lacy, jednoho z nejúspěšnějších Edwardových vojenských velitelů. Král vytvořil panství Denbigh a propůjčil ho Henrymu de Lacy, který se tak stal lordem z Denbighu a okamžitě začal na základech velšské pevnosti stavět impozantní hrad podle návrhu králova mistra-stavitele Jamese of St George. Třívěžová opevněná brána je jako jeho razítko.
A také moje stopka: mohu přejít po dříve padacím, dneska pevném mostku, ale u brány mě zastaví mříž. Úplně slyším, s jakým hřměním tady ve 13. století padala, když ji spouštěli, za rachotu řetězů. I když ta dnešní mříž není žádné tintítko, ta středověká určitě byla mohutnější. Ještě si v hlavě vyvolávám dusot kopyt jezdců a pochodujících vojáků…
Různě se natahuji a hledám úhly, jak dohlédnout za roh a co nejdál, na co nejvíce detailů na rozlehlém nádvoří.
Když Henry de Lacy v roce 1311 zemřel, hrad ještě nebyl dokončen – a je možné, že úplně dokončen nebyl nikdy. Mohutnou opevněnou bránu patrně nikdy nezavršilo finální patro ani plánované věžičky. Ale také se říká, že Lacy ztratil k dokončení sílu, zničený smrtí svého nejstaršího syna Edmunda, který spadl do hradní studny.
V roce 1563 hrad získal mocný Robert Dudley, blízký a dlouholetý přítel a důvěrník královny Alžběty I.
Když propukla občanská válka v 17. století, Denbigh stál na straně krále; jeho velitelem byl William Salesbury, zvaný “Staré modré punčochy”, Old Blue Stockings. Navzdory ohromým potížím a zdrcující přesile Cromwellových vojáků držel hrad šest měsíců. Nakonec už neměli jídlo a Salesbury se musel podrobit a vzdal se parlamentaristům (26. října 1646). Ovšem s plnou parádou: Salesbury a jeho muži vypochodovali z hradu s vlajícími prapory, za zvuků bubnů a trumpet a s nabitými mušketami.
Cestou zpět do hotelu jsem si ještě prohlédla část toho, co zbylo z ambiciózního projektu Roberta Dudleyho. Z obdélníku vidím jenom jednu dlouhou zvětrávající zeď s pozůstatky oken a kousíček krátké, ostatní jsou skryté za stromy. Není toho moc… Ale ta idea! Ten záměr! To Dudleyho sebevědomí a jistým způsobem velikášství. Musel to být velmi velmi sebejistý člověk. Ostatně v té době byl na vrcholu moci.
Měla to být první velká episkopální budova (měl tam sídlit biskup) vytvořená pro protestantské mše po reformaci, největší ve své době a traduje se, že kostel sv. Davida se měl stát novým katedrálním kostelem pro diocézi St Asaph, což by v praxi znamenalo náhradou katedrály v St Asaph.
Stavět se začalo v roce 1578 a patrně to mohl být impozantní kostel s devíti arkádovými oblouky, dlouhý 55 metrů a široký 23 metrů, bez konstrukčního předělu mezi lodí a kněžištěm. Exteriér měl být v gotickém stylu, s tudorovskými klenutými okny, interiér klasický s arkádami tvořenými střídajícím se jednotlivými a párovými toskánskými sloupy.
Dudley byl vůdčí postavou puritánů v rámci anglické reformace a kostel byl navržen tak, aby vyhovoval puritánským bohoslužbám. Tedy velmi jednoduchý, prostý a téměř bez ozdob. V oknech byla čirá skla, aby věřící mohli sledovat bohoslužbu ve svých modlitebních knížkách.
Byl to první velký kostel, který se začal stavět po začátku reformace a mohl to být fajnový kousek renesanční architektury, která zrovna začínala v Anglii nahrazovat gotiku.
Osudným se kostelu stal rok 1584: nedostatek financí vedl k pozastavení stavby.
Ale to nebylo všechno: v témže roce znenadání zemřel Dudleyho tříletý syn, jediné jeho legitimní dítě a dědic, malý baron Denbigh. Byla to smrtelná rána pro něho osobně i pro jeho dynastické ambice. Jeho manželce bylo čtyřicet a narození dalšího dítěte bylo jen málo pravděpodobné. (Byl snad Denbigh “prokletý”? I první anglický majitel Denbighu, Henry de Lacy ztratil, přímo na hradě, syna a dědice.)
Dudley ztratil část své energie. Práce na nedokončeném kostele se úplně zastavily. Navíc měl finanční potíže: stavba velkého kamenného kostela byla nákladná dokonce i pro hraběte a jednoho z nejmocnějších mužů Anglie. V roce 1585 musel za částku 15 000 liber zastavit své panství Denbigh (i když není jasné, zda to bylo kvůli stavbě kostela nebo kvůli jiným účtům). O tři roky později byl mrtvý i Robert Dudley; zemřel nečekaně 4. září 1588 (bylo mu teprve 56 let).
Protože neměl dědice, vrátily se všechny jeho majetky i tituly koruně. Alžběta I. vyplatila v roce 1592 panství Denbigh ze zástavy, ale do dostavby kostela se ani jí ani nikomu jinému zjevně nechtělo. Místo toho se kostel stal příručním zdrojem kamene a dalšího stavebního materiálu. Opracovaný kámen pochopitelně zmizel i z ostění oken, po nichž zůstaly jenom obří, vyčítavě němé díry s tudorskými oblouky. Přesto: ač nedokončen, byl to jediný velký kostelní projekt v alžbětinské Anglii a Walesu.
Ruinu kostela lze obdivovat jen zvenčí a do vnitřního prostoru nakouknout jenom skrz mříž, není přístupný. Tak ráda bych se dostala dovnitř!
Cestou zpět do hotelu jsem si v samoobsluze koupila jablečný koláč z křehkého těsta a jahody – už se vidím, po večeři, v té krásné posteli, s puštěnou televizí, s šálkem čaje, koláčem a jahodami na nočním stolku.
Oslavná večeře sestávala ze sklenice pravého alu, pečených žebírek s barbecue omáčkou, hranolků, půlky kukuřičného klasu, trochy zeleného salátu a mističky coleslawu. Bylo to průměrné jídlo, které splnilo svůj účel. Nejlepší na něm byl účet: v ten den zrovna platila vláda polovinu účtu za jídlo jako podporu podnikání, což snížilo můj účet o krásných pět a půl libry.
Dnes: 10.82 mi / 17,5 km
Celkem: 216,36 mi / 348,4 km