První lidé se na vrcholku objevili v 6.30 hod. (je neděle ráno!); nebylo by to až tak divné, kdyby byl krásný jasný den. Jenomže kolem ležela hustá mlha a věž se v ní rýsovala jenom jako temnější nezřetelná velká hrouda.
Neděle 9. srpna
V 6.45 jsem opustila spacák a v 7.30 odcházela směr severozápad, na rozdíl od mlhy, která setrvávala v neztenčené intenzitě. O to víc v ní vyniká fialový vřes, jediný radostný a povznáčející prvek. Vřesoviště jsou spolu s rozhledem nejmalebnější předností zdejší krajiny; jsou však jenom zlomkem rozlohy z doby před sto lety. Vysazování hospodářských lesů a rozvoj zemědělství vedly ke ztrátě 40 procent vřesovišť od konce druhé světové války.
Sice všude kolem leží mlha, ale někde nahoře je sluníčko a jak tak scházím níže, vidím plácky a proužky ozářené na kopcích před sebou. Je to magický pohled, kolem mě temný vřes, přede mnou kopec obalený mlhou, ale na jeho úpatí žlutě září obilné pole. Nebo možná jenom strniště. Či pouze žlutá tráva… Každopádně krása.
Před osmou hodinou už mě kamenitá cesta svedla dostatečně nízko, aby slunce dosáhlo i na mě a na okolní vřesoviště, zatímco kopce ještě zůstavají v zajetí řídnoucí mlhy. Je mi jasné, že dnešek je předposledním dnem trailu: směrovka u Jubilee Tower uvádí Prestatyn 20 mil; třicet kilometrů neujdu a navíc nechci přijít do Prestatynu na noc, takže dneska ještě budu nocovat někde na trailu. Pod vlivem blížícího se cíle hledím na krajinu s větší žádostivostí a stínem lítosti, že už ji neuvidím. Navzdory tomu, že se celou cestu nemohu zbavit toho divného covidového podtónu, který mě žene vpřed s podmyšlenkou být v cíli co nejřív.
V 8.45 hod., slabě chráněná nízkou zídkou a maličko schovaná pod kopcem, ale s výhledem do údolí, jsem se usadila na kameni na snídani. Sice si stěžuji na divnou náladu v podvědomí a covidový neklid, který mě žene dopředu, ale vím, že tohle je přesně okamžik, na který budu nostalgicky vzpomínat: snídaně někde v pustině, ale s nádherným výhledem. Tady jsem dostala ještě třešničku: po travnaté cestě napříč svahem pode mnou přijíždí paní na koni, obklopená fialovým vřesem a žlutými květy hlodáše, na ranní vyjížďce ve slunci. Nenapadá mě žádný příklad krásnějšího obrázku než jezdec na konci na vřesovišti. To je vizuální i emociální pastva, dva elementy, které patří k sobě. Za ní se zvedají obliny kopců přecházející v údolí. Jsem z toho úplně paf. Vyměnily jsme si pozdravy a sdílely radost z nyní už pěkného rána; dívala jsem se za ní, dokud nezmizela.
Cesta zase mírně stoupá a sluníčko možná oblažuje údolí, rozhodně však nesvítí tady nahoře. Sice jsem vyrazila v kraťasech, ale také mám přes tričko teplo mikinu, neprofuk mikinu a ještě větrovku a na hlavě kapucu a přes ni ještě buffa. Typická britská kombinace: holé nohy, ale teplé vrstvy nahoře a kulich.
Procházím mezi dvěma kamennými mohylami, u úpatí té bližší, vlevo, se v danou chvíli schovává před větrem pár ovcí, vyšší je kousek vpravo na vrcholku kopce Moel Dywyll (475 m). Ve vřesu a borůvčí na svazích Moel Dywyll žijí tetřívci (tetřívek obecný), jeden z nejvzácnějších ptáků ve Walesu, byť jich tu není mnoho, kolem 40 kohoutků (i to je úspěch, protože koncem devadesátých let jich bylo pouhých deset).
Je to tady trošku jako na mírné horské dráze, nahoru dolů, ale stále dost vysoko. Stále jdu podél kamenné zídky – chvílemi to jsou spíš souvislé hromádky kamení a břidlice – postavené počátkem 19. století, aby označila hranice Penbedw Estate. Vpravo se otevřel výhled do údolí Nant Gain a velký rezervoár. Když se ohlédnu zpátky, vidím nejen Moel Famau, ale za ním se zvedají další kopce, které z tohoto pohledu vypadají jako vyšší; popravdě, to, co vidím, působí jako velehory a kdybych je měla teprve před sebou, asi bych se jich bála. I takhle, přestože vím, jaké to tam bylo, se mi ani nechce věřit, že jsem tamtudy šla. Možná je to i počasím, v mlžném oparu a podmračeném šedivu vypadají větší, vyšší, nepřístupnější a hrozivější, než ve skutečnosti jsou.
Horská dráha na chvíli zamířila dolů a pak další stoupání (450 m) na úbočí Moel Llys-y-coed, za nímž vykukuje Moel Arthur (456 m). Už jdu po svahu Moel Llys-y-coed a mám dobrý výhled na týčícího se obra Arthura s hádankou „kudy kudy cestička“; mapa jednoznačně velí obejít vrcholek zprava, ale zdálky vidím jasnou rovnou linii přímo vzhůru. Kolem vrcholku kopce je zřetelný výrazný prstenec obranného valu dávného hradiště.
Sestup z Moel Llys-y-coed je strmý a kamenitý a končí u místní silničky, v minulosti jedné z cest, po níž honáci hnali dobytek na trhy hlavně v Anglii. Teď se tudy přihnala partička chlápků na motokrosových strojích: otevřeli si dřevěnou dřevěnou bránu a vyrazili z asflatky do terénu, na polní cestu.
Z linie vedoucí přímo na vrchol Moel Arthur se naštěstí vyklubala kamenná zídka a podíl ní ještě plot a trail opravdu vede po východním úbočí (i když… podél plotu je vyšlapaná úzká stezka).
Moel Arthur určitě přitahoval lidi tisíce let, obývali ho už ve starší době bronzové (2500–1500 př. n. l.), ale nejzřetelnějším důkazem jejich přítomnosti jsou pozůstatky vrcholového hradiště z doby železné; obranné valy a příkopy z doby před více než 2 000 lety jsou stále dobře viditelné. Byli to dovední řemeslníci, kováři vyrábějící železné nástroje a zbraně a bronzové ozdobné předměty.
Pořád je zima a fouká chladný vítr – teď by se hodil jeden takový příjemný kruhový dům z doby železné… s ohništem uprostřed, zdmi ze splétaného proutí a mazaniny, s doškovou střechou; byly překvapivě prostorné a teplé.
Jejich obyvatelé byli zemědělci, pěstovali obilí a luštěniny, chovali ovce, hovězí dobytek a prasata, sbírali oříšly, různé bobule, jedlé rostliny a med. Hospodařili i v lesích, aby měli vhodné dřevo na stavby a také na topení.
Z trailu vede na vrchol a do hradiště pěšina, ale tentokrát jsem se usnesla, že nemusím vidět úplně všechno, zejména když mám ještě další hradiště před sebou. Dokonce už ho vidím. Ne přímo hradiště, ale kopec, na kterém leží.
Za půl hodinky jsem přešla další silničku, parkoviště a za ním jsem se u cedule označující les Coed Llangwyfan musela rozhodnout, zda budu disciplinovaná a poslušná, nebo naopak: trail vede pěšinkou vzhůru a tabulka říká, že kvůli covidu je tu jednosměrný provoz a cesta nahoru vede po široké lesní cestě po úbočí kopce. Od parkoviště přišla dvojice, muž přes šedesát, rozevlátá žena kolem padesátky, oba velmi dobře zachovalí a velmi dobře až draze oblečení; bez zaváhání se vydali po pěšině do protisměru. Tak jsem se tam vydala také…
Bylo to prudké stoupání na Penycloddiau a cestou jsem minula jednom dvě dvojice; pečlivě jsem ustoupila stranou, aby lidé mohli projít v bezpečném odstupu. Podél kamenité pěšinky se to žlutilo rozkvetlými prasetníky – jak úchvatné jméno pro tu skromnou kytku, štíhlá lodyha vyrůstající z růžice úzkých zubatých listů korunovaná huňatým, temně žlutým květem – a potom už převzaly vládu vřes a žlutá hlodáše. Když jsem minula pás vysokých borovic, otevřel se mi výhled do kraje, který bych – budiž mi odpuštěno – z polní cesty neměla. Přes pole do údolí na západ i zpátky za mnou na Moel Arthur a další kopce.
A pak jsem najednou byla uvnitř hradiště, ale nějak jsem nechápala, co se to děje a kde jsem: to, co jsem viděla kolem sebe, bylo obří, rozlehlé, gigantické a samo o sobě to vypadalo jako vrchovina na vrcholku kopce. Dostat se dál do hradiště znamenalo ještě další táhlé stoupání, další vrcholek na vrcholku. A k tomu rozhled jako z rozhledny. Detaily mi unikly, protože jsem u parkoviště neviděla info tabuli, nejspíš byla schovaná za některým autem, ale bylo mi jasné, že jsem se právě vyšplhala na mimořádné místo. Teprve později, když jsem šla do pramenů, jsem si plně vyjasnila rozsah tohoto hradiště.
Penycloddiau je největší vrcholové hradiště ve Walesu: zabírá plochu téměř 19 hektarů a musela to být opravdická pevnost na vrcholku kopce zvedajícího se nad údolím Vale of Clwyd (440 m). Na leteckém snímku vypadá obrys hradiště jako kytara v pouzdru (vstoupila jsem do něj v úzké části, v rohu hlavy); je zhruba 794 metrů dlouhé ve směru severozápad-jihovýchod a na šířku má 134 až 332 metrů. Obklopovaly a chránily ho až čtyři valy a po celém obvodu hradiště je vyhloubený vnitřní příkop. Zvlněný terén uvnitř hradiště dokonce vytváří cosi jako sedlo nebo malé údolí, v němž je rybník, který patrně byl zdrojem vody obyvatel hradiště.
V jednom období tvořila val tzv. suchá kamenná zeď široká tři metry; vybudování takové zdi představuje obří práci trvající dlouhou dobu. Zaznívají názory, že výstavba hradišť jako je Penycloddiau, možná v průběhu několika generací, pomáhala držet společenství pospolu.
Na druhém konci hradiště seděla v hlubokém příkopu mezi prvním a druhým valem seděla dvojice a ládovala se sendviči; nedivím se, že se takhle schovali, nahoře pořádně fouká a nedá se říct, že by to byl teplý letní větřík… Sice tady jsou turisté v kraťasech a v triku s krátkým (Britové…) a sama také mám kraťasy a holé nohy, ale přes tričko neprofuk mikinu a teď i kapucu. Léto si představuji jinak…
V dálce vidím lesknoucí se moře; neodvolatelnou připomínku blížícího se cíle. Hřebenovka však ještě zdaleka není u konce, před sebou mám ještě dlouhou horskou dráhu: její hrby se odvíjejí od Penycloddiau a konce nedohlédnu.
Z hradiště odcházím ve 12.45 hod. někdejší bránou: na tomto konci byly čtyři obrané valy a vypadají jako obří a hluboké brázdy na bramborovém poli. Když jsem v polovině kopce, nad příštím se vynořilo křídlo paraglidu. Jak říkám, je tu větrno. Vlevo se rozkládá údolí Vale of Clwyd a středověké město a hrad Denbigh, kam, jak doufám, se také podívám.
Přehoupla jsem se přes kopeček a scházím k osadě Aiffit (Egypt); ve viktoriánské době prý bývala živější a větší, jak naznačují staré rozpadlé farmářské budovy. V současnosti je známá každoročním (až do covidu…) turistickým pochodem velšských křesťanů z Betléma do Egypta, ovšem v lokální verzi: 225 kilometrů z Bethlehemu v jižním Walesu do Yr Aifft (Egypt) v severním Walesu. Pochod je zaměřený na získání peněz pro křesťanskou charitu Christian Aid.
Trail pokračuje po široké travnaté cestě a vine se po západním úbočí a kolem kopce Moel y Parc; na jeho vrcholku je televizní přenašeč, který jsem viděla při sestupu z Penycloddiau. Tady je příjemněji než na hradišti, svítí sluníčko a když jsem zrovna schovaná v závětří, je vysloveně vedro. Jakmile však má vítr prostor, je to jiný příběh. Také je odsud pěkný výhled do údolí. Hledám tedy místečko chráněné a s nerušeným výhledem, abych se naobědvala a také prosušila spacák.
Odcházela jsem v 15.15 hod. a přes několik polí se dostala až k rozlehlé usedlosti Grove Hall Farm – prý to býval domov pro lidi s duševními poruchami. Dominují tu šedě omítnuté domy, působící bezútěšně. Mně však hlavně zaujala věžička – zvonice s hodinami.
Zanedlouho jsem na frekventované hlavní silnici v Bodfari; doufám, že si tady doplním zásobu vody, ačkoliv vesnici v podstatě míjím, jdu jenom po jejím vzdáleném okraji. Zajásala jsem, když jsem viděla hned u silnice hospodu Downing Arms, jídlo-pití-nocleh; moje radost však vzápětí vyprchala, hospoda je zavřená a zjevně očekává rekonstrukci. Pár domů u silnice nevypadá moc živě a nikde ani noha.
Štěstí mi však přálo: jeden z domů měl v postranní zdi kohoutek. Napřed jsem ho přešla, protože hned vedle parkovalo auto a bála jsem se, aby na mě někdo nezavolal policii, že chci ukrást auto nebo něco jiného. Pak jsem však sebrala odvahu a vrátila se, riziko, že nenajdu jiný zdroj vody, bylo příliš velké. Je to i psychologický moment: ne že bych se kvůli vodě stresovala, vždycky to nějak dopadne, ale pokaždé, když si před blížícím se večerem naplním lahev, cítím se mnohem jistější a klidnější.
V 15.50 hod. opouštím Bodfari a vydávám se na úplně poslední úsek cesty: z Bodfari do Prestatynu je to v průvodci poslední kapitola. Odbočila jsem z hlavní a rovnou strmě do kopce, po úzké místní asfaltce, stylem deset kroků a odpočinek; už ze mě zase leje pot a po chvíli jsem si s rozladěním uvědomila, že začínám páchnout.
Asfaltka zamířila k poslednímu domu a já ke schůdkům přes plot a za ním po pastvině vzhůru do prudkého kopce. Slunce praží. Nahoře jsem chvíli jen tupě otrhávala ostružiny a osvěžovala se, než jsem odbočila na pěšinu pod lesem, do stínu starých habrů; alespoň chvíli byla jakžtakž vodorovná, než přišlo další, ale mírnější stoupání lesem, podél obranných valů dalšího vrcholového hradiště, Moel y Gaer. Zdá se mi, že smrdím o něco méně než předtím…
Z polí jsem se dostala znovu na asfaltku a po ní na křižovatku, kde je u telefonní budky příhodně umístěná lavička. Vděčně jsem se na ni zhroutila.
Snažím se dostat dneska co nejdál, abych byla zítra v Prestatynu co nejdřív dopoledne, protože tam nechci zůstat trčet. Když jsem Prestatynem procházela před rokem, na Wales Coast Path, neudělal na mě sebemenší dojem. Plán je chytit bus, podívat se na katedrálu v St. Asaph a nocovat ve středověkém městě Denbigh.
Čím víc se snažím, tím mám pocit méně energie. Jako kdyby mi blízkost cíle vysávala síly. jako kdyby tělo vědělo, že za chvíli bude konec, a tak už se nechce namáhat. Nebo jsou to možná jenom ta stoupání a horko… Taky předpověď na zítřek mě trochu znepokojuje, bouřky a déšť celý den, od dvou ráno.
Do opěradla lavičky je vyražen výstižný nápis: Bless the weather that brought you to me. Je fakt, že kdyby lilo, tak tady nesedím a nedívám se do údolí Vale of Clwyd; uprostřed mého výhledu je Denbigh, ale na detaily už moje oči nestačí.
Pokračuji po asfaltce a stále mám možnost kochat se výhledem severozápadně na pobřeží severního Walesu s obrysy úchvatného mysu Great Orme nad viktoriánským lázeňským městem Llandudno a vrcholky Snowdonie víc na západ, až než se silnice začne kroutit, zatímco já odcházím na zastíněnou pěšinu po kraji lesa. Stromy po levé straně jsou řidší a za nimi je pole, takže skrz ně stále vidím do kraje.
Po chvíli porost zhoustl po obou stranách a zažila jsem nepříjemnou chvilku: nějakých sedmdesát osmdesát metrů přede mnou se najednou vynořila silueta vysokého chlápka v klobouku, který stoupal do kopce přede mnou. Přesně na úseku, jaké vůbec nemám ráda, odlehlá pěšina v křoví… Vrtalo mi hlavou, odkud se tam vynořil a dívala jsem se, zda minu nějakou napojující se pěšinu; žádná tam nebyla, jenom těžko prostupný les a křoví. Vyšla jsem nahoru, brankou na pole – a nikde nikdo. Rozhled tu byl široký a po chlápkovi jako by se zem slehla. Z houštin se sice tyčila větrná elektrárna, ale skrz plot nevedla žádná cesta. Znervóznilo mě to trochu, nevěděla jsem, co si o tom myslet; co když se někde schoval a půjde za mnou? Vyrazila jsem přes pastvinu, napřed přes jednu, potom přes druhou, a ještě hodný kus jsem se otáčela zpět, zda se někde neobjeví. Až na třetím poli jsme se uklidnila; bylo z kopce a než jsem dole sešla na úzkou místní silničku, nikdo se nahoře na horizontu neobjevil.
Na dalším kopečku jsem odbočila na širokou, lehce prašnou cestu pod klenbu korun stromů; bylo skoro šest hodin a za plotem jsem skrz stromy a křoví viděla stacionární karavan a kousek od něj druhý. Zajímalo mě to: už je čas na kempování a kemp by se hodil. Hlavně sprcha by se hodila. V mapě však žádný kemp na tomto místě vyznačený není a další pohled skrz stromy nasvědčuje spíš tomu, že právě míjím karavanní hřbitov. Sedm jich tu stojí odložených v řadě, možná tu kemp kdysi byl, rozhodně už tu není a není tu žádné sociální zařízení, které by dalo důvod zastavit se tady, byť na černo.
Značka mě posílá pryč z cesty a zase napříč přes dvě pole a potom pěšinou mezi hlodášem a po louce, po svahu kopce Moel Maenefa. Je to tu moc pěkné, spousta lučního kvítí a osamělé stromy – u jednoho dokonce stojí lavička, protože je odsud krásný výhled do údolí na hrad a město Denbigh, na vesnici Rhuallt a na katedrální město St. Asaph; ve skutečnosti toho ovšem moc nevidím: dívám se proti slunce a všechno je navíc jakoby trochu v mlze, takže nezřetelné a nejsem schopná zjistit, kde vlastně St Asaph leží. Navíc se až sem nese hluk z dálnice A55 North Wales Expressway.
Mám však štěstí, protože v protisměru přichází paní se psem, oblečená v letních šatech a nalehko – zjevně je místní, ta bude vědět! Věděla a ukázala mi; ne že bych potom viděla víc, ale alespoň jsem věděla, kde přesně Denbigh a St Asaph jsou.
Paní bydlí kousek odsud pod kopcem, byla milá, vyptávala se na trail a neskrývala nadšení a dokonce obdiv; nevěděla jsem, co na to říct… ale aby mi nabídla nocleh, to ne… proklatá doba covidová… A tak jsem se rozloučila a šla dál loukou, přes listnatý lesík až na místní silničku a prudce z kopce. Po několika minutách jsem z ní odbočila na první z několika ovčích pastvin za sebou, ale kdybych ještě kousek popošla po silničce, dostala bych se k velké neogotické viktoriánské budově (1848), která patří britským jezuitům a je v ní duchovní centrum. Původně jsem si myslela, že bych tam mohla přenocovat, protože nabízejí pokoje, ale pak se ukázalo (kromě toho, že jsou pekelně drahé), že to je pouze rezidenční útočiště. Nemrzelo mě to, i když duch Bobliga z Edelstatu tam nejspíš nebloudí…
Jak tak jdu mezi ovcemi z jedné pastviny na druhou, přemýšlím nad tím, zda bych neměla přenocovat v Rhualltu, je tam hotel White House. Už je čtvrt na osm…také myslím na sprchu, už mi vadí, jak jsem ulepená z toho, jak se pořád koupu ve vlastním potu a začínám páchnout. Odporné pomyšlení, že si zítra ráno znovu na sebe budu muset obléknout ty samé věci.
Zastavila jsem se a zkontrolovala si na internetu White House; tak nevím, zda by mě tam vůbec pustili… a pokoj stojí 70 liber bez snídaně. Svádím vnitřní boj a nakonec se usnesu, že když půjdu kolem, tak se tam ubytuji.
Páté pole v řadě už nebyla ovčí pastvina, rostlo tam obilí. Na úzké pěšině po jeho okraji jsem potkala kluka: bylo mu něco málo přes dvacet, velký batoh měl ověšený jako vánoční stromeček, houpal se mu tam spacák, hrnek, lahev na vodu a další věci. Prý právě vyrazil na trail. Podivila jsem se, že navečer a zajímalo mě, kde bude kempovat. “Támhle na kopci,” ukázal hlavou směrem k Moel Maenefa. Poznamenala jsem, že trail nevede na kopec, ale pod kopcem. Nerozhodilo ho to, mávl rukou a prohlásil, že “někde sebou plácne”; díval se na mě trochu s despektem, jako že “to jsou teda starosti, kde přenocovat…”.
To je přesně ten rozdíl mezi chlapem a ženskou na cestách! Mají to prostě snažší a jednodušší: někde sebou plácne a nebude řešit všechny ty věci kolem toho, které řeším já…
Za obilným polem na mě “zaútočil” mrňavý bílý psík hlídající zahradu. Vidět moc nebyl, zato slyšet ano. Jeho pán seděl v křesle na trávě, četl si noviny a ujišťoval mě, že se nemusím bát… Tak to mě vážně nenapadlo, navíc byl za plotem.
Po nadchodu jsem přešla hlučící dálnici A55 a místní ulicí, která podle mého průvodce vede v linii staré římské cesty spojující Chester a Caernarfon na pobřeží, jsem došla do centra vesnice: že to bylo centrum vesnice jsem zjistila až mnohem později nad detailní mapou, na místě to tak nevypadalo. White House nebyl nikde v dohledu a neminula jsem ho ani během následujících minut, které jsem strávila ještě na silnici. Takže je jasné, že dneska sprcha nebude. A také že musím hledat místo na kempování.
Minula jsem ještě několik domů, než trail konečně odbočil ze silnice a vede mě přes listnatý lesík a prudkým stoupáním mezi poli, přes louku a na svah zarostlý kapradím, hlodášem a ostružiním z obou stran pěšiny. Nikde nic vhodného ke kempování. U pěšiny jsem sice zaznamenala místečko, kde by se v případě nutnosti snad i dalo rozložit spaní, ale doufám v něco příhodnější.
Došla jsem na konec této zelené divočiny – a ouha, je tady dům! Pohled na hodinky: 19.20 hod. Pohled do mapy: silnice v dohledu, čtvrt hodiny, dvacet minut chůze a další stavení cestou. Takže čelem vzad… Vystříhala jsem z trávy několik malých bodláků a postavila tarp.
Ještě jsem neměla úplně nachystané spaní, když z křovin u domu vyběhlo pět psů různých ras a velikostí a za nimi šel muž. Psi se rozběhli ke mně, muž na ně volal a já mu šla diplomaticky vstříc – co když mu to tady patří? – a hned se asertivně ptám, zda si myslí, že to je v pořádku, když tady zůstanu přenocovat… Asi mu to tu nepatří: říká, že tohle není moc frekventovaná pěšina a že tu budu v pohodě. Akorát mě možná ráno vzbudí psi, až je bude venčit. Jsem nakonec ráda, že se tu objevil, aspoň mohu být v klidu a nebát se, že mě z domu někdo přijde vykázat. Ale psů mi bylo trochu líto, jejich procházka netrvala ani deset minut.
Provedla jsem očistu těla, převlékla se a ještě rozvěsila oblečení na tarp, aby vyvětralo. Není to sice jako po sprše, ale mám výrazně příjemnější pocit.
Nakonec to byl díky setkání s chlapíkem z domu poklidný večer. Navíc i samotná blízkost domu mi dávala na tomto opuštěném místě jistý, byť iluzorní, pocit zajištění a bezpečí.
Křoví přede mnou a svah za mnou mě chránily proti větru, příjemná změna oproti včerejšku. Avšak místo hučení větru sem doléhalo hučení dálnice, zničila celé údolí.
V 9.30 se ukládám k spánku.
Dnes: 13.14 mi / 21,1 km
Celkem: 205.54 mi / 330.9 km