Žádný Liverpool, žádný světelný smog, jenom zima a hustá mlha nad vřesovištěm, viditelnost na pár metrů a dokonalé ticho, když jsem v jednu musela vylézt ze spacáku. Jenom měsíc na nás dohlížel, ale i ten se později ztratil. Uprostřed noci jsem si tady připadala vážně jako na konci světa. Až na ojedinělé letadlo mířící z liverpoolského letiště někam na jih.
Sobota 8. srpna
Probudila jsem se v 5.45, ale plnohodnotné střetnutí s midžis jsem oddalovala až do šesti. Po včerejším jasném večeru nebyla ani stopa, všude kolem ležela mlha, silnice se v ní ztrácela po nějakých třiceti čtyřiceti metrech a dál už to vypadalo, jako že tam skončil svět. V 6.40 jsem odcházela po chodníčku vyloženém placatými kameny; včera večer jsem za správnou považovala druhou cestičku. Ještě že jsem se na ni nevydala!
Jsem pokousaná jak ohryzaný koláč. Kousance jsou bolestivé, ale hlavně svědivé a snažím se nerozškrábat si je do krve. Jak malé děcko… Ale chodit s krvavým čelem by nebylo nejvhodnější, tak si je jenom intenzivně mnu. Antihistaminová mastička nepomáhá. U kousanců na noze se zpátky držet nedokážu a vyškrábu si alespoň krátkodobou úlevu.
I tetřívci už jsou vzhůru a konečně je vidím; jsou legrační, jak prchají, jako kdyby jim za patama hořelo. Rozlehlým vřesovištím Ruabon Moor (35 km²) se říká severowaleská tetřívčí metropole a kdysi to býval velký lovecký revír, v němž jich každoročně v sezoně zastřelili tisíce; rekord na jeden akr (0,4 ha) byl 7 145 kusů. Ví se to přesně, protože rodina, které vřesoviště patří, vede lovecké knihy se záznamy od roku 1885. Tyhle masakry tetřívky skoro vyhubily a jsou už minulostí; ačkoliv v některých částech vřesovišť se stále loví orebice, záměrně chované kvůli lovu, tetřívci jsou přísně chráněni, a díky tomu se daří jejich populaci v posledních dvaceti letech zvyšovat. Ovšem nepředstavujte si, že jich tady kolem mě pobíhaly stovky nebo jednom desítky: viděla jsem jich asi patnáct, samečků i samiček. Spolu s pasoucími se ovcemi jsou zdejší nejviditelnější obyvatelé. Pokud tedy zapomenu na midžis…
Mrzí mě, že je mlha: všude kvete fialový vřes a i to málo, co vidím, naznačuje, že okolo je nádherná krajina. S orientací nemám problém: přes vřesoviště vede jasně viditelná a v podstatě pohodlná stezka, chvílemi dlážděná kameny, ale delší úseky tvoří úzký dřevěný chodník nad mokřinami. Chvílemi jdu i po úzké kamenité pěšině vyšlapané mezi vřesem. Ještě je poměrně zima; každou chvilku se zastavuji a otrhávám borůvky, některé kuličky jsou překvapivě velké, ale většina jich je drobná, asi to víc odpovídá zdejšímu počasí. Myslím na to, že v téhle drsné krajině žili a pracovali lidé: na východ od trailu jsou pozůstatky šachet – těžívalo se zde olovo, zinek, stříbro a uhlí – a také prehistorické pohřební mohyly; jednu z nich míjím ve výšce 394 m n. m. Jsem vděčná za chodníčky, když vidím okolo kopečky jasně zelených mechů a lišejníků naznačujících mi, že bych také mohla zapadnout do mokřiny.
Jak postupuji – a nenápadně stoupám – vřesovištěm, mlha se zvolna, ale opravdu velmi zvolna zvedá, takže vidím víc do kraje. Pořád to tady zůstává trochu magické, tajemné a opuštěné, ale moc se mi tu líbí.
Došla jsem na konec vřesoviště a zvažuji, že bych se na schůzcích přes ohradu usadila a udělala si snídani. Jenomže najednou je tu živo: přes vřesoviště přichází dvojice se psem, po nich jeden cyklista, druhý cyklista, běžec… vzdávám to, sobotní ráno se rozjíždí…
Po široké kamenité cestě lesem jsem došla na křižovatku s dalšími cestami, které jsou součástí zdejších cyklotras: les kolem mě, Llandegla Forest, pokrývá rozlohu šesti kilometrů čtverečních a byl vysázen jako hospodářský les během pouhých dvou let, v roce 1971 a 1972.
Slouží jako zdroj suroviny pro největšího výrobce novinového papíru ve Velké Británii, Shotton Paper. Papírna vyrobí ročně 250 000 tun novinového papíru a potřebuje na to 650 000 tun dřeva, 150 000 tun odřezků a 150 000 tun starého papíru. Roste tu hlavně smrk sitka, protože má nejlepší vlákninu pro výrobu novinového papíru a protože roste rychle: za 40 let je připraven ke kácení. Llandegla Forest je také populárním centrem milovníků horských kol. Zároveň tu jsou vyznačené i běžecké tratě různé obtížnosti a délek, zrovna míjím sloupek se značkami pro 10kilometrovovou modrou a červenou trasu.
Neměním směr, pokračuji dál do lesa a vypadá to, jako kdybych vcházela do mlžného tunelu.
V další části lesa to jde strmě z kopce, ale smrky rostou poměrně hustě a poslouží mi v případě deště: musím snídat! Tahle část lesa nepadne pod pilami: Llandegla Forest se skládá z lesních plantáží, ale některé části jsou permanentní, kvůli zvěři a proto, že slouží jako ochranná bariéra proti zdejšímu větrnému povětří.
Po prudce klesající cestě, kde jsem si musela dávat pozor na obnaženém vlhkém skalnatém podloží, jsem došla do osady Hafod Bilston – ale ani jsem se nenadála a byla jsem už zase na poli. Moc nadšená jsem z toho nebyla: zatím jsem stále měla suché boty, ale tady, v trávě na okraji pole, vzaly za své.
Přešla jsem ovčí pastvinu, pár dalších polí, přešla potok a vylezla – doslova, po náspu vzhůru a přes plot – na frekventovanou A525. Nepříjemných padesát metrů po krajnici a pak uzoučkou pěšinou mezi lesem a ploty domů na poklidnou místní silnici až k další hlavní silnici.
Když jsem čekala, až přejedou auta, věnovala jsem několilk vteřin úvaze, zda by nestálo za to odbočit doleva: po čtyřech kilometrech bych došla k domu na farmě Plas yn iâl, který se dnes pronajímá pro dovolené s vlastním stravováním. Od 15. století patřil tento majetek dlouhá léta významné a staré rodině ve zdejším hrabství Denbighshire; její příslušníci, hlavně právníci a církevní hodnostáři, přijali rodinné jméno Yale. Jeden z potomků se jmenoval Elihu Yale; narodil se sice v Americe (jeho babička se po smrti dědečka vdala do Ameriky za guvernéra kolonie New Haven Colony, dnes New Haven, Connecticut), ale už jako dvouletý se s otcem vrátil do Británie. Vzdělával se v Londýně a potom ho otec poslal do Madrasu jako úředníka Východoindické společnosti. Zbohatl, žil střídavě v Londýně a v severním Walesu a štědře podporoval církev ve Wrexhamu. Nejznámější je však pro jiný mecenášský počin: puritánský reverend v Nové Anglii Cotton Mather, který zastupoval malý vzdělávací ústav v Connecticutu, se na Elihu Yaleho obrátil s žádostí o pomoc, protože škola potřebovala peníze na novou budovu. Yale poslal nejen 417 knih a portrét krále Jiřího I., ale také devět balíků různých věcí, které byly prodány. Nová budova byla z vděčnosti pojmenována Yale; časem se celá instuce stala Yale College a později Yaleho univerzitou.
Elihu Yale zemřel 8. července 1721 v Londýně, ale leží na hřbitově kostela sv. Gilese ve Wrexhamu; replika věže wrexhamského kostela byla postavena v areálu Yaleho univerzity.
Elihovi jsem věnovala jen tuto vzpomínku a šla rovnou za nosem do vesnice Llandegla. Těší mě, že jednou pro změnu jdu z kopce a když už jsem skoro dole, silnice dostane zajímavý ráz: vpravo stojí domky postavené v nedávné minulosti, ale ty vlevo připomínají minulost slavnější a významnější, někdejší kovárna a řada malebných malých obytných domů nalepených jeden na druhém a plných květin.
Svého času byly ve vsi tři kovárny, tato jediná přežila. Kováři nejen kovali koně, ale vyráběli i různé kovové věci pro obyvatele vesnice, zemědělské nástroje pro farmáře a také kovové obruče pro kola kočárů a vozů. Kovárna přestala sloužit svému účelu po 2. světové válce a domek využívali k různým účelům, mimo jiné v něm byl autoservis. Na dřevěných dveřích je stále připevněná podkova.
Počasí už ukazuje přívětivější tvář, vyčasuje se a začíná svítit slunce. Mohl by se z toho vyloupnout krásný den. Pozdravila jsem se s několika místními – sekali trávu, venčili psy nebo zalévali květiny; všichni se na mě mile usmívali a přáli mi šťastnou cestu.
Došla jsem až na rozcestí silnic u kostela a místního obchodu; do něho právě přivezli čerstvé pečivo, takže jsem chvíli bojovala, ale nepodlehla, jídla mám v batohu dost. Když si všimnu směrovky u křižovatky, jsem poněkud překvapená a zaskočená: Prestatyn 29 mil. Zítra bych měla být v cíli…
Je deset pryč a natolik teplo, že se za kostelem sv. Tekly svlékám a převlékám, nejvyšší čas sundat pyžamo. Pořád však fouká trochu štiplavý vítr. Kostel je viktoriánská přestavba a zavřený, ale mají tu kohoutek s vodou, tak si alespoň vezmu zásobu. Odcházím v 10.30 hod. a vnímám to tak, že teprve teď dnes opravdu začínám.
Z Llandegly odcházím správným směrem, a když si mám po chvíli vybrat na rozcestí ze dvou cest tu správnou, nejsem si úplně jistá; chlapík na obrovském traktoru neváhá, zastaví a poradí mi.
Za starou farou, kamenným domečkem obrostlým zelení, jsem se skrz bránu dostala na neuvěřitelně dlouhé pole a k řece Alyn. Cesta vede mezi poli a pastvinami, až se dostanu na polní cestu, která mě vede až k příjezdové cestě k farmě Chweleiriog Lwyd – označuje ji honosně vypadající blok z kamenů, do něhož je zasezena tabulka s vyzlaceným písmem. Před farmou však musím na ovčí pastvinu a pak do kopce přes louku, do vysoké trávy – trail se vyhýbá hospodářství a obchází ho. Z dálky vidím kamenné budovy a osamělého koně v ohradě, který se dívá mým směrem. Ráda bych se na farmu podívala víc zblízka, protože průvodce uvádí, že na konci louky je cedule s lehce bizarním požadavkem, aby tady turisté nejen nepiknikovali, ale aby se tady ani nezastavovali. U schůdků přes ohradu na konci louky jsou přibité dvě cedulky: jedna dřevěná, na které je napsané vekými písmeny „Please do not“ a druhý, plastová, kde zřejmě bylo specifikováno, co my procházející nemáme dělat; deště-slunce-sníh-vítr však nápis smazaly, nezůstalo vůbec nic, jenom to naléhavé „ne…“.
Záhy jsem se dostala na úzkou asfaltku: jdu sice z kopce, ale před sebou mám masu hor; nevadí mi to, je dopoledne, počasí vypadá nadějně a jsem plná energie.
Kopce – a další za nimi, až do cíle to už bude v podstatě horská etapa – jsou součástí Clwydian Range, kopců, které se táhnou od Llandegly až k Prestatynu a jsou součástí tzv. Oblasti mimořádné přírodní krásy, jedné z pěti ve Walesu. Už jí procházím dva dny, protože zahrnuje 389 kilometrů čtverečních a patří do ní mj. i údolí řeky Dee a krajina kolem Pontcysyllte Aqueductu a hradu Chirk.
Offa‘s Dyke Path sleduje Clwydian Range přesto, že Offův val po jeho kopcích nevedl a u Pontcysyllte se ve své závěrečné části odklonil na severovýchod k Wrexhamu. Očekávám skvělé výhledy a mohu se rovněž ponořit do pohádek, protože hřeben je spojený i s legendami o králi Artušovi (jako mnohá jiná místa sverozápadního a západního Walesu).
Už když začínám stoupat do ještě mírného protějšího svahu, otvírá se mi na západě rozsedlina se strmými hlubokými stráněmi vedoucí do údolí Vale of Clwyd; za ním jsou vidět vrcholky Snowdonie.
Před sebou mám sešup do prolákliny mezi dvěma kopci; ve třetině protějšího je plot a schůdky přes něj. Než se do stran odvine ostnatý drát, je tam po obou stranách kousek kulatého drátu – ideální místo k usušení tarpu, spacáku a vůbec všeho, co souvisí se spaním. je tu i nízká travička bez bodláků. Sušení spojím s obědem. Nebo to bylo naopak?
Dvakrát jsem musela spacák sundat, aby mohli proběhnout dvě skupinky běžců řítící se z kopce. Potřetí procházela mladá žena; na chvíli se zastavila, fascinovalo ji, že jdu trail sama. Prý se nedávno přistěhovala do severního Walesu, párkrát byla někde s přáteli a dneska je to poprvé, co si vyšla sama. Prožívala to jako ohromný osobní úspěch, že se odhodlala vyrazit na svou pěst.
Naobědvala jsem se, kuře s orientálním kořením a rýží mi dodalo 800 kalorií, to poletím jako vítr! Už jsem byla skoro sbalená, když jsem si všimla postavy přicházející mým směrem. Připadala mi jako mladá žena, se kterou jsem se před obědem bavila, ale nedávalo mi to žádný smysl. Když už byla na úpatí kopce, mávala na mě – ano, byla to ona. Čekala jsem, co z toho vyleze. A pak jsem nevěděla co říct, úplně vyvedená z míry: vrátila se, protože si vyčítala, že mi nenabídla pomoc! Nejspíš ji nebudu potřebovat, ale jeden nikdy neví, a tak kdybych se dostala do nějaké krizové situace, tady je její telefonní číslo a mám jí rozhodně zavolat.
Pokračovala jsem do kopce po západním svahu na Moel y Plas, 440 metrů. Vpravo vidím hladinu jezera Gwyrid. Úzká pěšina mezi trávou a kapradím podél plotu se změnila v pohodlnou travnatou cestu přes vřesoviště s borůvkami, kterou sdílím s ovcemi. Celou dobu mám před sebou dva vysoké kopce. Po prvním, Moel Llanfair (447 m n. m.) vede strmě vzhůru plot a vypadá to, že souběžně s ním je tam i pěšina. Druhý kopec – musí to být Moel Gyw – se jeví ještě výrazně vyšší, tyčí se za prvním jako svalnatá ramena zápasníka (i když je jenom o dvacet metrů vyšší). Přeji si, aby značka odbočila a nemusela jsem šplhat tu strmou stráň vzhůru.
Už jsem zase na úzké kamenité pěšince mezi kapradím a mířím z kopce dolů – a vidím cestu po západním svahu Moel Llanfair. Nedá mi to a podívám se do mapy; vypadá to, že budu ušetřena a půjdu po svahu, ne přes vrchol.
Sešla jsem až k silnici, která tady končí u farmy Ty’n-y-mynydd, a vyrazila na pohodlnou zelenou cestu po západním svahu hory Moel Llanfair. Je to vysloveně pěší vyhlídková trasa: pode mnou se rozkládá údolí Vale of Clwyd a také vidím město Ruthin: je zajímavé historií, zachovalými stavbami i lidmi, kteří jsou s ním spojeni (včetně krále Artuše samozřejmě) – těmi asi nejméně významnými jsou Cynthia Lennon, první manželka Johna Lennona, která zde po rozvodu nějakou dobu žila a provozovala bistro a B&B, a jejich syn Julian Lennon, který zde chodil do školy.
Výhled do údolí a na různé malé kopečky mezi mnou a údolím, stráně, na kterých se pásly ovce a zalesněný svah Coed Plas-y-Nant, to všechno modelovalo krásnou krajinu, která nekončila, ale na obzoru se zvedaly další hory jako příslib nekončící přírodní krásy; všechno jsem to viděla před sebou, jak jsem postupovala dopředu, ale stejně jsem stále otáčela hlavu doleva nebo se zastavovala a dívala se. V jednu chvíli jsem byla tak zaujatá natáčením videa, že jsem si ani nevšimla, že se zpod kopce vynořila na cestu rodinka se dvěma psy a dítětem v krosně, až když jsem s videem postoupila na jejich stranu. Tak jsme se pozdravili a já už si je díky videu budu vždycky pamatovat, stejně jako to nádherné místo.
Další příslib se vyloupl krátce nato a nebyl tak úplně o kráse. Dokonalá, ale hodně vysoká homole se přede mnou vztyčila; a tentokrát jsem neviděla žádnou cestu po úbočí, o které bych mohla snít. A taky že ne: trail zahnul prudce doprava, napojila jsem se na kamenitou farmářskou polní cestu propojující okolní pastviny s farmou někde níže a stoupala na Moel Gyw (467 m). Funěla jsem sice, ale námahu stále vyvažovala krása krajiny kolem. I když ne vždy mě tak úplně potěšilo, co jsem viděla: v severním směru další hora, Foel Fenlli. A jako tak často, i tentokrát to znamenalo sejít výrazně dolů, aby pak to stoupání mělo ty správné grády.
Přes několik polí, kolem lesa a přes pastviny až do Clwyd Gate a k frekventované silnici, která spojuje Ruthin s Wrexhamem. Jméno Clwyd Gate připomíná místo, kde se vybíralo mýtné na někdejší placené silnici. Z kopce jsem scházela k dlouhé kamenné budově, která vypadala jako restaurace, ale zjevně to byl soukromý dům se spoustou dětí i dospělých kolem, rozházenými hračkami a žádnými stoly ani ničím dalším, co by naznačovalo, že to je veřejné zařízení. Velký motel a restaurace stojí přímo naproti místu, kde jsem o pár minut později vyšla na silnici, ale nevypadal, že by byl funkční. Možná to bylo jenom kvůli covidu, ale možná také trvá jeho obchodní smrt – hotel i restaurace byly zavřené již několik let.
Podél silnice jsem šla jenom krátce, než jsem odbočila na nejprve hrubou, ale brzy zase zelenou cestu po východním svahu hory Gyrn, po polích a kolem smrkového hospodářského lesa až k sedlu Blwch Crug-glas; něčí bujná fantazie kdysi přivodila na velmi pochybném základě tomuto sedlu jméno Blwch Agricola, že prý římský generál tudy prošel cestou na ostrov Anglesey.
Ve stráni nad sedlem jsem už z dálky viděla obrysy, u nichž jsem si nebyla jistá, zda jsou to lidé povalující se v trávě, nebo ovce či krávy. Teď už bylo jasné, že to jsou lidé. Mávali na mě, jako kdybych nevěděla, kudy mám jít – moc možností vzhledem k plotu po straně pastviny nebylo. Když už jsem byla na doslech, mávali ještě víc a zdravili. Také jsem mávala a zdravila…
Z trávy se zvedla žena a šla ke mně. Helen. Typická Angličanka, štíhlá, světlá pleť, vlasy něco mezi blond a zrz, milý úsměv. Dala mi dva koláčky, prý už je nebudou potřebovat, už jsou na cestě domů a jenom se na stráni tak povalují. Nedivila jsem se jim, výhled jako na divadle, stráň otočená k západu a příjemné odpolední slunce, bylo tři čtvrtě na pět.
Nabídla mi i vodu, že se rozdělí – v podstatě jsem ji nepotřebovala, ale přišlo mi naprosto nepatřičné odmítnout, a tak jsem si nechala dolít do lahve. Ani jedna z nás nepřipomněla covid… Vykládala mi, že přede mnou je pekelný stoupák, hora Moel Famau s viktoriánskou rozhlednou, bude tam spousta lidí, ale rozhled odtamtud stojí za to. Koláčky se budu hodit, usmívala jsem se a ukusovala první. Byl vynikající, hned jsem se ptala, kde ho koupili, jestli je to produkt nějaké místní pekárny, ale prý je koupili v supermarketu. Druhý jsem si nechala na později a rozloučily jsme se.
Na vrcholku stráně jsem nastoupila na pěšinku mezi buclatými smrčky a neméně buclatými pichlavými keříky hlodáše s podrostem borůvek, došla k plotu, přelezla po schůdku a pohlédla vzhůru… hodně vzhůru… kam se to mám šplhat. A vyrazila.
Po nějakých sto metrech se najednou odděluje pěšina doleva, po úbočí hory, a podle značky bych měla jít tudy. Tak moment, říkám si, rozhledna má být nahoře… trochu jsem se vydýchala a pokračovala přímo vzhůru. Pěšina je kamenitá a suťovitá, hlinitá a hrbolatá, vymletá mnoha dočasnými potůčky, které se tudy ženou dolů za dešťů. Zastavuji se každých deset metrů a dýchám jak parní lokomotiva při rozjezdu. Každou zastávku využívám k rozhlížení se kolem a vlastně si nejsem jistá, jestli se zastavuji kvůli odpočinku, nebo kvůli kochání. Tohle je regulérní horský výstup!
Pořád je mi divné, že jsem tu sama. Je půl šesté, žádní čekatelé na západ slunce… ani rozhledna tu není, ale vidím zachovalé mohutné valy – tady muselo být hradiště… Asi bych se měla podívat do mapy…
Pak už bylo všechno jasné: špatně jsem pochopila Helen a myslela si, že tohle je Moel Famau; vysoká hora tyčící se nade mnou jako obr – nebyl důvod k pochybnostem.
Jenže jsem na Foel Fenlli (511 m). Bývalo tady jedno z nejmohutnějších hradišť na vrcholcích Clwydian Range: dva až tři mohutné obranné valy a jediný, cik-cak vstup na západní straně. Archeologové z Clwyd-Powys Archaeological Trust, kteří hradiště zkoumali, odhadují, že na palisády bylo potřeba sedm tisíc stromů! (The Clwyd-Powys Archaeological Trust je vzdělávací neziskovka, založená v roce 1975, jejímž cílem je rozvíjet povědomí veřejnosti o archeologii; úzce spolupracuje s velšskou vládou.) Masivnost valů svědčí o silné obranné funkci; tento pohraniční kraj asi byl i v době železné pěkně divoký. Keltové však víc než válečníky byli zemědělci, řemeslníci a obchodníci a hradiště před těmi 2500 lety sloužila i jako centra obchodování a nejspíš i oslav.
Ačkoliv mluvíme o době železné, nebylo to tak, že by se železo používalo tak běžně a v rozsahu, jak jsme na to zvyklí dnes. Železo bylo luxusní zboží, využívalo se na specifické produkty a jejich vlastnictví bylo známkou vysokého postavení. Takže když budovali tyto valy a hluboké příkopy, Keltové se neoháněli železnými lopatami a krumpáči, ale jejich krumpáče byly z paroží a lopaty ze zvířecích lopatek.
Díky požáru v roce 1816 byl objeven poklad 1 500 pozdně římských mincí a a další římské mince a keramika včetně typické červené římské keramiky vyrobené v jižní Galii (Francie) v polovině 1. století. Hradiště tedy fungovalo od doby bronzové přes dobu železnou a sloužilo i za Římanů. Legenda říká, že znovu bylo obýváno v tzv. době temných věků, kdy zde měl kolem roku 450 sídlit tyranský a krutý britský král Benlli (údajně po něm má hora jméno); legenda rovněž praví, že proslul jako odpůrce sv. Germana z Auxerre a on i jeho hrad byli spáleni nebeským ohněm. Ovšem legenda se objevila až v 9. století a patrně to je kachna.
Spíš bych tipovala, že pokud v tom časném temném středověku hora měla nějaký účel, pak nejspíš, pokud zde nebyla pevnost, sloužila pro signální ohně a jako pozorovatelna: je totiž odsud vidět Irské moře, ústí řeky Dee a každý kopec od Cheshire po Snowdonii.
Stejně jako můj příští cíl, konečně Moel Famau [moil famáj], nejvyšší hora Clwydian Range. Ještě pěkně daleko… Jak scházím z Foel Fenlli, prudce klesající pěšinou, celou dobu se dívám na protější stráň, kde jsou zřetelné a široké dvě cesty, jedna po úbočí a druhá přímější vzhůru. Doufám, že moje bude ta po úbočí.
Pěšina se trochu kroutí, ale cik-cakování ji nedělá mírnější, když klesá do sedla Bwlch Penbarra k velkému parkovišti. Rybníček na louce před ním ve mně vzbuzuje naděje na doplnění vody, ale ukázalo se, že je nejen zarostlý rákosím, ale zjevně slouží i jako napajedlo ovcím, které se pasou kolem. Takovou nouzi o vodu ještě nemám, a tak pokračuji dál.
Na parkoviště jsem přišla příliš pozdě: maringotka-stánek s občerstvením už je zavřená a zapřažená za letitým defenderem, připravená k odjezdu. Je šest hodin, tak bych se neměla divit.
U parkoviště je kovová tabulka s reliéfem a názvy hor, které jsou odsud vidět: s jistým vzrušením se dívám přes Vale of Clwyd (a městečko Ruthin) až za kopce, které ho lemují na západě – za nimi se výrazně zvedá a rýsuje Cader Idris, nejvyšší hora jižní Snowdonie (893 m). Přitahuje mě, asi to je její jméno, které mi vyvolává v mozku nějaké zvláštní vlnění. Jednoho dne, možná…
Trail pokračuje po níže položené cestě k Moel Famau (dostala bych se tam i po té druhé, strmější, ale nemám nejmenší chuť si ji zvolit). Přes poměrně pokročilou hodinu se spolu se mnou vydalo na širokou štěrkovitou cestu ještě několik lidí: přišlo mi to trochu divné, vrcholek není zase až tak blízko, 2,5 kilometru a patrně nějaké stoupání, když je to nejvyšší hora.
Líbí se mi plasticita kopečků a strání svažujících se a odhalujících Vale of Clwyd nebo naopak ho zakrývajících, dělají mi krásné pozadí k soustavně stoupajícímu trailu. Překvapivě mě unavuje a také mám pocit, že tak dlouhých dva a půl kilometru jsem snad ještě nikdy nešla. Kolem je vřesoviště, cesta se stává hrubší, kameny pod nohama místy větší, někde štěrk vytlačila udusaná hlína, ale pořád je to široká pěšostráda; pocit prostoru bez hranic je silný. Trail se vlní; přes vlnky a vršky smrčků sice vidím vrcholek a klikatou stezku těsně pod ním, ale to, co je mezi mnou a jím, mi zůstává dlouho utajeno.
Netuším zradu, a tak jsem zaskočená, když najednou přes terénní vlnku vidím poslední úsek: vlnky pokračují, jsou dlouhé a každá následující mě vyveze zase o něco výše; snažím se odhadnout, jak daleko je na vrchol a věřím, že takový kilometr to byl určitě. A dal mi pořádně zabrat.
V 18.50 hod. jsem nahoře: zadýchaná, zpocená a v obličeji poněkud zarudlá. Naštěstí se mě nikdo neptá, jestli jsem v pořádku… asi to bude tím, že tam sedí zjevně jednodušší rodinka, plně zaujatá sama sebou a svým jídlem.
Torzo kamenné věže je mastodontní, a to z ní zbyly jen základy. Je to i nejvýše položená stavba v severovýchodním Walesu, takže je jasné, proč jsem ji viděla až z Foel Fenli: ne detaily, ale zřetelnou a zjevnou masu korunující vrcholek Moel Famau.
Jubilee Tower postavili na oslavu zlatého jubilea (50 let) vlády krále Jiřího III. a jak uvádí železná deska na ruině, „více než 3 000 svátečně oblečených lidí se zde sešlo, aby byli svědky položení základního kamene ve čtvrtek 25. října 1810“.
Sice k tomu troubily fanfáry, nicméně v tu chvíli ještě ani nebyla schválená podoba památníku; navrhl ji renomovaný architekt Thomas Harrison, který přestavěl hrad v Chesteru a je autorem mostu Grosvenor Bridge přes řeku Dee tamtéž. V té době začínala móda egyptského stylu a Jubilee Tower byla jednou z prvních staveb v tomto duchu v Británii. Mohutný podstavec o průměru 12-15 metrů nesl sokl a jednoduchý obelisk, původně plánovaný do výšky 35 metrů.
Peníze na stavbu se získaly veřejnou sbírkou. Stavět se začalo v roce 1813; většina kamene byla místní, ale dekorativní kámen se vozil z větší dálky, vše na vozech tažených koňmi.
Stavba neprobíhala úplně hladce. Architekt Harrison se hašteřil se stavitelem zodpovědným za stavbu o kvalitu prováděných prací. Nakonec velká hádka v roce 1815 vedla k zastavení prací. Navíc se nedostávalo peněz. Na stavbě se nic nedělo až do roku 1817, kdy byl Harrison požádán o úpravu podstavce a snížení obelisku. Stavba pak byla dokončena zřejmě záhy poté.
Avšak už v roce 1846 se podstavec drolil a rozpadal: kombinace nekvalitní práce a drsného počasí byla víc, než věž mohla snést. Obelisk se znenadání zřítil 28. října 1862, za klidného dne, který následoval po dvoudenním běsnění vichřice; padající trosky těsně minuly několik lidí. Trosky zavalily i prostor uvnitř věže, který zřejmě sloužil jako útočiště před špatným počasím.
V ruinách zůstala věž ležet skoro sto let. Až v roce 1969 se místní pobočka asociace vlastníků pozemků rozhodla na vrcholku hory trochu uklidit: odstranili zbytky zřícené věže, něco opravili a také nechali vyrobit čtyři ocelové panely s informacemi, co všechno je odsud vidět.
Po dalších čtyřiceti letech bylo jasné, že drsné počasí a tisíce návštěvníků nechávají na památce výrazné stopy a je nutná další oprava. V roce 2013 odklidili suť od jedné rohové bašty, aby zlepšili výstup nahoru na podstavec, a teprve tehdy se ukázalo, jak mohutná stavba vlastně byla a její skutečné proporce. Navíc při tom odkryli válcovité schodiště, po němž se dneska vystupuje nahoru.Tradičními technikami bylo opraveno i kamenné zdivo.
Stavitelé schodiště sice nepočítali s turisty s batohem, ale bez větších potíží jsem se dostala nahoru. Rozhled je odsud vskutku parádní. Například od západu přes Vale of Clwyd na vrcholky Snowdonie; hrad Denbigh, 12 km odsud vzdušnou čarou; pobřeží severního Walesu; Clwydian Hills a za nimi Liverpoolský záliv; město Rhyl, vzdálené 30 km; katedrály v Liverpoolu, 33 km, a Merseyside; Blackpool Tower, vysoká 158 m a 76 km vzdálená. Stejně otevřený je rozhled na druhou stranu, přes vřesoviště, pastviny, farmy a hlavně kopce Clwydian Range a hory na jihovýchodě.
Je sedm hodin, pekelně tu fouká, ale vůbec se mi nechce slézt dolů. I když až do Blackpoolu nevidím, tak bystrozraká nejsem, i tak je na co se dívat.
Jubilee Tower je oblíbeným místem výletníků a na pikniky. V roce 2010 sem vystoupaly tisíce lidí při příležitosti 200. výročí věže; hrála tu muzika a návštěvníci si užili laserovou show a ohňostroj.
Silně fouká na celém vrcholku. Hledám si rovné a čisté místo na přenocování. Jakžtakž přijatelný plácek jsem našla na východním okraji vrcholku a s jistým úsilím jsem postavila tarp, vítr mi ho rval z ruky. Tentokrát jsem osvědčila neobvyklou rozhodnost a bez dlouhého rozvažování jsem tarp zase sbalila, tady by mě to i s ním nejspíš odneslo do údolí. Nakonec jsem se utábořila na druhé straně, čtyřicet metrů pod věží a na kraji vedlejší cesty; jestli tam foukalo méně, tak jenom neznatelně, ale připadala jsem si méně vystavená stále ještě přicházejícím návštěvníkům. Přehlédnout mě sice nemohli, ale rozhodně to bylo lepší místo, trochu stranou, s pěkným výhledem. V 19.45 jsem měla ustláno.
Na vrcholek kopce jsem sice přišla v tričku s krátkým, ale teď už byla zima a počet oblečených vrstev se zněkolikanásobil. Schovávala jsem se v závětří tarpu, napůl ve spacáku, a neměla v úmyslu už vystrčit nos. Nakonec jsem se rozhodla podívat se, jak vypadá obloha – a páni, to bylo divadlo. V tu chvíli jsem si blahořečila i nadávala zároveň, protože být jenom o maličko línější, neviděla bych jeden z nejúžasnějších západů slunce. V tu chvíli mi i došlo, proč sem lidé proudí i přes pokročilou hodinu a stmívání, které omezí výhled: nehnali se sem kvůli rozhledu, ale kvůli západu slunce.
Obloha byla rudá jako velšský drak, zářivá jako ústa pekla a slunce klouzalo k jižní polokouli v barvě nejkrvavější rtěnky. Vítr se nezpomalil a zima neoteplila, spíš naopak, jako kdyby se veškeré teplo severní polokouse přemísťovala spolu se Sluncem do Austrálie a hodlalo jim tam prohřát zimu, ale po několik minut to nebylo podstatné, protože přírodní spektákl to všechno odsunul do kouta. Až do usnutí jsem byla vděčná, že jsem to neprošvihla.
Setmělo se, ale ruch u věže neutichal. To už mi hlava nebrala: ti, kteří přišli v deset, museli vyrážet z parkoviště již skoro za tmy. Ti v půl jedenácté zcela určitě za tmy. A co tu dělala ta partička na kolech, co halasně dorazila o půlnoci? Ti mě trochu vystrašili, ale jejich světla až ke mně nedosáhla. Potom už byl klid.
Dnes: 13.9 mi / 22,4 km
Celkem: 192.4 mi / 309,8 km