Nečekaná potěšení, životní zážitek a bobřík odvahy, ale i nevítané dobrodružství. A nakonec mě málem sežraly mušky. To je dnešní den v kostce.
Pátek 7. srpna
Škubání trávy ovcemi je hrozně hlučné, zní to jako když se blíží koně. Ale pořád lepší než to jejich bečení.
V noci trochu pršelo a k ránu začal foukat vítr. Dvakrát jsem musela ven a dvakrát jsem při té příležitosti dofukovala karimatku. Nevím, zda mě budil měchýř, nebo slehlá matrace, možná oboje dohromady.
Odcházím v 7.45, v kraťasech, ale s neprofuk mikinou přes tričko. Neprší, není zima, jenom obloha zůstává šedivá.
Příjemnou travnatou cestou mezi nízkými zídkami a lemovanou stromy jsem dál scházela k úpatí Salattyn Hill; na vedlejším poli se vinul Offův val.
Většinou jdu po polích; na jedněch schůdcích při dalším přelézání z pole na pole, u kterých rostl košatý strom-potenciální deštník, jsem se zastavila na snídani. Průvodce mě už hodnou chvíli upozorňuje na dramatické výhledy na hrad Chirk [kirk], ale já pořád nic nevidím; možná je skrytý za stromy, které od doby, kdy tudy autor průvodce procházel, poněkud vyrostly.
Nasnídala jsem se v klidu, nerozpršelo se; odcházím v 9.50 hod. a teprve za půl hodiny, až se zase vyškrábu výše a přímo na Offův val, konečně vidím přes koruny stromů a tentokrát už i z nich se vynořující impozantní hrad.
Užírám se: strašně chtěla bych si hrad Chirk prohlédnout, byl to poslední hřebíček do velšské rakve, který král Edward I. zatloukl jeho dokončením v roce 1310. Jenomže na hrad, který patří National Trustu, je jako všude jinde v tomto covidovém létě třeba se předem objednat na konkrétní den a hodinu. Jak se mám nějam objednat, když nevím, kdy tam dorazím?
Došla jsem až dolů do údolí k řece Ceiriog; cestou jsem sebrala ještě několik lesních jahod, malých, ale červených a voňavých. Na mostě je pamětní tabulka připomínající krvavou bitvu u Crogenu, která se odehrávala (patrně) na nedalekých lukách v údolí řeky Ceiriog v srpnu 1165: proti sobě stáli anglický král Jindřich II. a velšský hrdina Owain Gwynedd (neboli Owain ap Gruffudd zvaný Owain the Great, Owain Veliký (1100–1170), král Gwynnedu, poslední velký král severního Walesu [Gwynned]). Velšané využili znalost prostředí a nejspíš i Offův val; Jindřichovi vojáci se nakonec stáhli poraženi, ale na obou stranách bylo mnoho mrtvých. Most nemá s onou událostí nic společného, postavili ho až v 19. století.
Za mostem je Castle Mill, kde jsem u jedno domu požádala o vodu, u druhého obdivovala zaparkovaného jaguára a u třetího dumala, zda to opravdu býval miniaturní kostelík, protože měl nápis St Catherines Church na dveřích. Jaguár parkoval pod stříškou u hezoučkého kamenného domu obrostlého růžemi; na plotě visela tabulka Jaguar Parking Only a pod tím výhružka, že všechna ostatní auta budou sešrotována.
Ať jsem se dívala sebepozorněji (jako ostříž!), unikl mi starý a pochroumaný dub stojící „jenom několik kroků“ od trailu a od silnice. Prý tu stojí už od 9. století, říká se mu Great Oak at the Gates of the Dead a je to v podstatě celebrita. Jméno souvisí s mrtvými z anglicko-velšské bitvy; pokud tam opravdu stojí přes tisíc let, pak je nejspíš jejím posledním žijícím svědkem.
Od silnice vede pěšina lesem vzhůru k hradu. Právě tudy jsem podle předcovidového plánu chtěla odbočit z trailu a jít na hrad. Místo toho vyrážím po staré děravé úzké asfaltce vzhůru podél lesa; u farmy Crogen Wladys mě pobavila, ale zároveň hřejivě virtuálně pohladila cedule přibitá na dubu: Dávejte prosím pozor, někdy tady volně pobíhají hospodářská zvířata. Asi myslejí slepice, ale já si představujikorzující krávu.
Kamenitá cesta mě vede vzhůru a mohu se kochat pohledem do údolí. Pak projdu kissing gate a na kochání už nemám ani pomyšlení, protože přede mnou se tyčí kopec jako hora, a tak se škrábu nahoru. Tam je ovšem širá pláň a opět čas, příležitost a dech na kochání: vidím Cheshireské pláně a za nimi v dáli Peckforton Hills. A také hrad Chirk, teď už dost blízko, aby bylo poznat, jak je masivní. Pořád se užírám, teď ještě o něco víc.
Už jsem začala sestupovat, když se moje cesta protla se starší dvojicí, která naopak šplhala v protisměru nahoru. Dali se se mnou do řeči a pán potom povídá: „Tenhle přízvuk není anglický.“ Málokdy dostanu takhle decentně formulovaný dotaz odkud jsem. Probrali jsme můj původ a když mi řekli, že byli na hradě, lehce jsem si postěžovala, jak jsem zklamaná, že ho neuvidím. Načež mi paní sdělila, že se bavili s dobrovolnicí (většina lidí, kteří v National Trustu obsluhují návštěvníky, jsou dobrovolníci) u vstupu a prý někteří z objednaných nedorazili, tak ať to zkusím.
A tak jsem sešla z kopce k Růžovému domečku (Rose Cottage) u Ty-y-groes a pak následovala pěšinu přes pastvinu s krávami a telaty k hradu.
U částečně hrázděných budov farmy Home Farm, které National Trust používá jako návštěvnické centrum a sezonní tea room, kde se kontrolují vstupenky, stál anděl Jan. Přesně v 11.50 hod. Usmívající se kudrnatá blondýnka něco k padesátce. Napřed jsem nevěděla, že to je anděl, ale záhy se to prokázalo. Vysvětlila jsem situaci: jdu trail a na kopci jsem potkala staršího pána s paní, jimž ona řekla, že ne všichni návštěvníci s rezervací přijeli – a tak si dělám naději, že by tu snad mohlo být časové okénko pro mě… „Jistěže, žádný problém,“ řekla Jan a objasnila mi, že rezervace jsou hlavně kvůli parkovišti, aby se na něm dal udržet odstup mezi lidmi. A jestli jsem člen. „Ano, ale ne zrovna teď; myslela jsem, že mi členství končí v srpnu, ale byl to konec července…“ Mávla rukou a poslala mě dovnitř. Byla jsem šťastná jako blecha.
A pak už jenom zírám, protože přicházet k hradu trochu zespodu je vážně působivé: sice je k příchozí cestě otočený novější a méně výhružnou částí, ale pak hned následují dvě masivní kulaté věže a jakmile je obejdu, tak nemám slov: monumentální masa kamene, opevněná brána se dvěmi věžemi tak obrovskými a objemnými, že si připadám jako trpaslík. Stojím tam a jenom obdivně zírám.
Chirk stojí na kopci nad údolím řeky Ceiriog a patrně ho postavil Roger Mortimer z vlivné rodiny z pomezí; Mortimerové byli mocná pohraniční šlechta už od 12. století.
Roger dostal pozemky od krále Edwarda I. jako odměnu za pomoc ve druhé válce o velšskou nezávislost, v níž Edward porazil v roce 1282 Llywelyna ap Gruffudd; Roger velel části anglické armády.
Edward se stavbou hradu pomáhal a jeho vliv na podobu hradu lze chápat i jako králův drsný vzkaz posledním velšským princům; něco jako „stejně si vás podmaním, tady vládnu a budu vládnout já, vaše země bude mou“.
Hrad byl dokončen v roce 1310, ale zpevnění, přístavby atd. pokračovaly během následujících století.
Vešla jsem na první nádvoří; místo obvyklého povalování se na trávníku uprostřed, posedávání u stolečků kavárny a křižování nádvoří sem a tam se musím podřídit šipkám, páskám a jednosměrnému koridoru, který mě vede kolem nádvoří. Alespoň tedy postávám a prohlížím si tu nádheru. Jenom zvenčí, vnitřek hradu je kvůli covidu zavřený. Doloudala jsem se až ke kavárně; původní záměr koupit si jen kávu jsem na místě rozšířila o sendvič (kombinaci čedaru a marmelády z červené cibule se nedalo odolat) a svůj oblíbený kávový dort s vlaškými ořechy. Snadno jsem si to obhájila, bylo totiž půl jedné, nejvyšší čas na oběd.
Přesunula jsem se do zahrad a rozložila se na trávě; nebyla jsem sama, piknikovalo tam několik rodin s dětmi i bez dětí, jedli, opalovali se, povídali si, hráli hry – dělali to, co jsou Britové zvyklí na hradech dělat.
I když foukal vítr, sluníčko pálilo a rozvíjelo se krásné odpoledne. Rozložila jsem na trávě spacák, karimatku i tyvek, postavila tarp, aby ve větru rychleji uschnul, opřela se o batoh, pojídala svůj sendvič a intenzivně si užívala tyto chvíle. Ležela jsem na trávě, hleděla kolem, vzrůru na modro-bílé nebe i na kamenné hradní zdi porostlé zelení a fyzicky jsem cítila nádheru okamžiku, nádheru bytí a ohromnou pohodu – takovéhle chvíle vyrovnají všechnu nepohodu a strasti, toto je ŽIVOT. To je to, oč tu jde: ne samotné pochodování; pochodování je jenom cesta k těmto okamžikům.
Usušeno, dojedeno a dopito; sbalila jsem batoh a šla si prohlédnout zdejší formální zahrady.
Živé ploty i umělecky zastřižené tisy jsou staré kolem 130 let. Živé ploty jsou formované tak, aby připomínaly hradby; kuželovitě zastřižené solitérní tisy mají připomínat klobouky velšských žen; každý rok zabere třem hradním zahradníkům a týmu dobrovolníků šest až sedm týdnů, než všechno zastřihnou elektrickými nůžkami do požadovaných tvarů (ve dvacátých letech na to byli dva muži, kteří stříhali vše ručně).
Cestou od hradu se na poli místo krav pásly ovce. Na jiném poli se zanedlouho dívám přes živý plot do míst, kde v roce 2013 jistý Danny, údajně příslušník v Británii nepříliš populární etnické skupiny označované jako Travellers, srovnal buldozerem polovinu Offova valu v délce 45 metrů se zemí; jako když podélně rozkrojíte napůl veku. Policii tvrdil, že nevěděl, že tam něco takového je. „Žiju tady celý život a nikdy jsem neslyšel o Offově valu,“ prohlásil Danny. „Koupili jsme to od chlápka, co bydlí vedle, a chceme tady postavit stáje. Nikdo nám nic o historické památce neřekl.“ A protože policie nebyla schopna prokázal opak, unikl potrestání. Stavbu stájí mu ovšem zatrhli.
Zanedlouho jsem přešla frekventovanou silnici a potom se naposledy na tomto trailu a nakrátko připojila k Offovu valu. Zatímco já val překročím, sejdu po poli ze svahu a přidružím se k Llangollrenskému plavebnímu kanálu, Offův val – jenž kanál protíná – pokračuje na severovýchod skrz průmyslové vesnice a končí u vesnice Treuddyn nedaleko Wrexhamu v severovýchodním Walesu.
Je čtvrt na pět, když vyrážím podél kanálu po širokém asfaltovém chodníku, někdejší tažné stezce. Míjím kanálové lodě zjevně patřící jedné společnosti a pronajímané turistům, ale i soukromé, na nichž lidé žijí.
Ve vesnici Froncysyllte se musím rozhodnout, kudy dál: zda po oficiální stezce a po silničním mostě přes řeku Dee v údolí – nebo zvolím alternativní variantu, kterou ovšem průvodce doporučuje pouze těm, kdo nemají problém s výškami. Hm, tedy nic pro mě…
Také je skoro pět hodin, i to bych měla vzít v potaz.
Jenže alternativní trasa vede po nejslavnějším akvaduktu v Británii! Od začátku trailu se na něj těším. Z údolí bych sice možná měla atraktivnější fotky, ale jít po Pontcysyllte Aqueduct je zážitek, pro který jsem schopná překonat i svou averzi k výškám. Alespoň v to doufám…
Tady bylo rozhodnuto dávno předtím, než jsem se měla rozhodnout!
A tak projdu kolem varovných cedulek a pokračuji po stejném břehu kanálu dále. Vzápětí je tu lákadlo: jedna z lodí, Dutiful Duck (poslušná kachna) slouží svým obyvatelům i jako dílna a hlavně prodejna: na střeše je vystavená spousta „canalware“, produktů lidového umění, jak autorka sama říká.
Prodává čepečky, které v 19. století nosívaly ženy pracující u kanálu, čajníky, hrnky, konvičky a konve na zalévání, lucerny a také obličejové masky. Neodolala jsem a jednu si koupila – barevné květy na černém podkladu, připomínala mi malůvky na chodských okenicích nebo moravských vinných sklípcích. Paní seděla na druhém konci lodě, malovala na předměty a prodávala. Na břehu si u stolku hověl pán, popíjel, kouřil a četl si. Dokonalá dělba práce.
Pak už stojím na prahu akvaduktu. Jako bych ho viděla: na druhé straně sedí bobřík odvahy, šklebí se, dělá kyš kyš a provokuje: Pojď si pro mě…
Pontcysyllte Aqueduct, 40 metrů nad řekou Dee, je nejvyšší a nejdelší britský splavný akvadukt. Unikát zapsaný na seznam kulturního dědictví UNESCO (2009) a svědectví kreatitivity a schopností stavitelského génia konce 18. a první poloviny 19. století, stavebního inženýra Thomase Telforda (1757–1834).
Na začátku chvíli čekám; ne že bych na poslední chvíli váhala, ale chci si nechat odstup od lidí přede mnou, abych měla co nejvíc volného prostoru na vnímání akvaduktu; tedy pokud mi strach nějaké vnímání vůbec dovolí…
Pontcysyllte Aqueduct [anglicky pont-kur-suck-tay / velšsky pɔntkə-səfte] je nejvyšší fungující akvadukt nejen v Británii, ale na celém světě. Jeho základní kámen položili 25. července 1795 a dokončený byl 26. listopadu 1805. Už v době jeho vzniku bylo jasné, že je nejen přitažlivý na pohled, ale je také pionýrským inženýrským projektem, jemuž se v té době nemohlo rovnat nic současného ani předchozího.
Vzdálenost, kterou mám před sebou, mi připadá skoro nekonečná, ale statečně vykročím…
Celková délka akvaduktu dosahuje 307 metrů a spojuje vesnice Froncysyllte a Trevor (Trefor).
Osmnáct štíhlých pilířů a 19 oblouků nesou žlab plný vody.
Kamenné pilíře jsou vysoké 38,4 m a směrem vzhůru se zužují: ve své spodní části široké 6,4 m a 5,1 m na vrcholku. Od výšky 21,3 m jsou směrem nahoru duté, aby se odlehčilo spodní části pilíře a umožnilo to tak vysokou konstrukci; stěny duté části pilíře jsou 1,2 m silné s vnitřními výztuhami.
Pilíře spojují litinové oblouky, rozpětí mezi pilíři je 13,6 metru.
Nevím, zda mě víc děsí hloubka pode mnou, nebo možnost, že spadnu do plavebního kanálu. Ne že bych se tam utopila, voda je hluboká 1,6 metru a jistě by mě někdo hbitě vytáhl, ale ten pocit: připadala bych si jako v hotelovém bazénu někde v Asii, kde je mají ve 150. patře mrakodrapu vystrčené do prostoru a je mi špatně jenom když to vidím. Tady je žlab v nejnižším místě údolí 36,9 m nad řekou, ale pro mě je to 18x víc, než považuji za snesitelné.
Jak se tak vznáším nad údolím – zní to pěkně, že? Realita je taková, že jsem přilepená k zábradlí a držím se ho jako klíště… Takže když se tak (jako klíště) vznáším nad údolím, ani nepomyslím na bezpečnostní stránku expedice.
Svorníkové spoje v 50 mm silném litinovém oplechování žlabu jsou ošetřené vodě odolnou a nepropustnou směsí z flanelu, olovnaté běloby a kovových pilin, máčenou v rozpuštěném cukru.
Litinový žlab není ke kamenným pilířům připevněný, pouze leží na vrcholku série odpružených železných žeber, která vyrůstají z každého pilíře a jsou ukotvena vahou samotné vody. Žlab může udržet 1,5 milionu litrů vody a trvá dvě hodiny, než se vyprázdní. Od roku 1808 je plněný vodou z řeky Dee od Horseshoe Falls, jezu, který Telford postavil v Llantysiliu výše proti proudu řeky Dee.
Navzdory tomu, že pěší provoz na akvaduktu byl zrovna menší, nějací protijdoucí tam byli. Sotva ve čtvrtině cesty to byla rodina s koly: ještě když byli dostatečně daleko, přilepila jsem se k zábradlí, aby bylo zcela jasné, že já se na straně u kanálu vyhýbat nebudu. Paní jenom upozornila asi šestiletého synka, aby dal pozor a hlavně nespadl do vody, já jsem se dělala tenčí a ještě tenčí, aby měl dost místa, a tak jsme se bez kolize vyhnuli.
Mnohem dramatičtější mi připadala situace uprostřed akvaduktu, kdy už bylo pode mnou skoro čtyřicet metrů a přicházela rodinka s babičkou, která zjevně také neměla ráda výšky. Jako klíště jsem se držela litinového zábradlí: usmívaly jsme se na sebe, ale já jsem odmítla se hnout; sice s omluvou, ale rezolutně. Paní tak nezbylo nic jiného než být statečnější a projít kolem. Myslím však, že se bála mnohem méně než já.
Přesto jsem si svého bobříka určitě vysloužila právě uprostřed: když už se dostanete tak daleko, není možné se nezastavit a neobdivovat tu hloubku i výhled do údolí. To by byla promarněná příležitost. Řeka Dee dole je docela široká a tekla svižně, koně na louce v údolí byli mrňaví, ovce na další louce jenom bílé tečky a za nimi se malebně rýsuje železniční Chirk Viaduct, otevřený v roce 1848 (co nevidím, je těsně za ním stojící Chirk Aquaduct, další Telfordovo dílo, předcházející Pontycysyllte akvaduktu). Připadala jsem si velmi hrdinně. Odměnou mi byla i proplouvající loď (jejíž fotky se mi při stahování nestáhly, což je tedy pech).
Pak jsem myslím ještě někoho potkala, ale až na konec akvaduktu se už nic podstatného nestalo.
„Most, který spojuje“, což je doslovný překlad názvu akvaduktu, přemosťuje Llangollenské údolí a je to největší turistická atrakce široko daleko; ročně jím propluje přes tisíc kanálových lodí. V době jeho dokončení jej považovali za div světa.
Akvadukt byl postavený ve vhodnou dobu a po napoleonských válkách přispěl k rozvoji turismu ve Walesu. Mezi prvními návštěvníky z kontinentu byl i arcivévoda Jan Habsbursko-Lotrinský v roce 1816, který velebil krásu údolí řeky Dee obecně, a pak doporučil zejména zhlédnutí kanálu zespoda, protože tak lépe oceníte složitou kontrukci.
Většina turistů však obdivovala méně technické aspekty a více krásu akvaduktu a jeho harmonii s okolní krajinou. A tak je to nejspíš i dnes. Když se však dívám na fotografie brané zespodu, líbí se mi, jak subtilně akvadukt vypadá a nahoře jako by byl jenom útlý lem pro parádu, krajka.
Na druhé straně akvaduktu je vesnice Trevor; mám hroznou chuť na zmrzlinu, ale není tu žádný stánek, jenom na opačném břehu nádrže hospoda Telford Inn obležená lidmi. Nejen kvůli tomu se mi tam nechce: je téměř půl šesté a začínám mít naspěch, abych našla místo k přenocování.
Na další cestu mě povzbudila směrovka: World End 7 mi; Konec světa, 11,3 km. Tak to je za chviličku…
Podešla jsem akvadukt a ještě se na chvíli připojila ke kanálu a šla po tažné stezce; skončilo to však dřív, než jsem čekala: nějak jsem si nezkontrolovala mapu a myslela si, že takhle pohodlné a bezstarostné už to bude až do večera.
Přešla jsem pruhovaný černo-bílý most a přes pole, kde se na pastvině ohraničené jenom drátem (který byl nejspíš pod elektrikou, ale nezkoušela jsem to) nudili dva krásní vysocí hnědáci, přes lesík, tunelem pod zrušenou železnici a po místní úzké asfaltce až k hlavní silnic. Naštěstí jsme spolu nemusely jít dlouho a mohla jsem odbočit do lesa a stoupat vzhůru. Lesní pěšiny patří k nejpříjemnějším povrchům, tady navíc nebyly žádné kořeny, takže se mi šlo dobře. Poháněla mě i blížící se večerka. Když jsem vyšla nad les, otevřelo se pode mnou údolí Dee s vesnicí Llangollen v dáli. Šla jsem po kamenité cestě, ve stráni vpravo rostlo kapradí a nečekaně se odtamtud vynořila děcka; za minutku dvě jsem viděla i rodiče, piknikující na trávě v místě, kde se cesta ostře zatočila doprava. Byl tam takový výstupek, odkud bylo krásně vidět do údolí, zřejmě oblíbené místo, alespoň podle množství odpadků svědčících o častých zastávkách na občerstvení.
Cesta znovu udělala obrat o 45 stupňů a než jsem se nadála, byla jsem na silnici; na první dojem se nelogicky jmenuje Panorama Walk, když je zjevné, že tudy nikdo nechodí, ale všichni jezdí v autech. Je to však relikt 19. století, kdy tudy vedla stezka populární mezi viktoriánskými turisty. Technický pokrok z ní pak udělal asfaltku.
Tohle místo se mi líbí: travička, terén sice hrbolatý, ale jedno místečko dva metry od silnice a u betonového základny něčeho, co zmizelo v propadlišti dějin, bylo jakžtakž rovné, tam by se dal postavit tarp. Na dekách tu piknikovala rozvětvená indická rodina a děcka pobíhala kolem; budou tu sedět až do doby těsně předtím, než se úplně setmí.
A tady jsem zřejmě udělala první velkou chybu.
Výhled do Vale of Llangollen je neodolatelný, ale místo je těsně u silnice a pár desítek metrů od parkoviště. Cítila bych se tady bezpečně?
Necítila… Snad někde dál najdu lepší místo. A tak jsem šla dál, v 18.45 hodin.
Po kraji úzké asfaltky, kde mě předjížděla a míjela auta, další parkovala na parkovištích jako dlaň na úpatí kamenitých svahů; vpravo se zvedaly šedobílé skalní útesy Trevor Rocks, vysoké, rozeklané, výhružné a nebezpečně se tvářící, ale krásné. Vlevo padal do údolí sráz porostlý křovinami a kapradím. Bylo mi jasné, že tady se žádný kempovací plácek nenajde.
Celou dobu jsem se dívala na kopec přede mnou se zříceninou hradu, Castell Dinas Brân, a zvažovala, zda se vzdat nahoru, nebo ne. Třeba by se tam našlo místo na přespání… Jenomže navzdory pokročilé hodině tam pořád mířilo dost lidí, určitě tam fičelo a na takovýchto místech nebývá zrovna rovina; navíc to byl pořádný krpál. Pod ním farma, které kopec nejspíš patří.
A tak jsem možná udělala druhou velkou chybu a šla dál, kolem farmy Tan-y-castell, kde sice není vidět ani človíčka, ale několik aut a traktorů jasně signalizuje, že farma rozhodně není opuštěná.
Hrad už jsem sice nevratně minula, ale pořád se otáčím zpět, jak se mi odhaluje z jiné strany. Mrzí mě, že jsem se neodhodlala, ač ruina, vypadá impozantně. Dinas znamená pevnost, tvrz, a brân je vrána. Takže třeba Vraní tvrz?
Na vápencové útesy nade mnou svítí slunce a nemohu se na ně vynadívat. Je to krása, ale je půl osmé a jsem už trochu nervozní. Naděje mi svitla ve chvíli, kdy jsem míjela usedlost u silnice, která vypadala jako ubytovací zařízení. Na zahradě tam seděla partička mladých a popíjeli; kousek dál jsem příila k příjezdové cestě a u ní byla tabule, která můj dojem potvrdila: Panorama Cottages a telefonní číslo. Za zeptání nic nedám, že. I když je pátek… Chlapík, který to zvedl, byl moc milý, ale bohužel, má plno. No nic, zkusila jsem to.
Ráda bych sešla ze silnice, mám pocit, že mimo silnici bych spíš našla místo k přenocování. A tak jsem pookřála, když mě po skoro čtyřech kilometrech na asfaltu značka konečně poslala v 19.50 hod. na kamenitou cestu ze silnice pryč, směrem ke skalám. Najednou jsem viděla budoucnost zase růžově.
A zde jsem nejspíš udělala třetí chybu. Byla jsem tak soustředěná na to dostat se ze silnice, že jsem z ní disciplinovaně sešla. A zůstala na kamenité stezce i přesto, že po sto metrech bylo jasné, že tady nikde blízko kempovat nebudu. Všude se válely balvany, stráň nade mnou byla suťovým polem a nad ním se tyčily vrstevnaté zubaté a monumentální vápencové útesy.
Vůbec mě nenapadlo, že by tu mohla být ještě jiná možnost, kudy jít. Značka byla jednoznačná
Přešla jsem cosi, co vypadalo jako kamenité koryto potoka, ale po vodě v něm v této době nebylo ani památky. Ve svahu nad pěšinou jsem viděla oblou zídku, ze které vyrůstal strom; stála tam ovce a po srázu k němu mířila hnědá rohatá koza. Bylo to torzo pece na pálení vápna z doby kolem roku 1800.
Dostala jsem se na travnatou planinku, rovněž posetou kameny. Ani tady bych si tarp nepostavila. Nejspíš by zrovna žádný balvan neletěl, nejspíš by se současný vítr nezměnil v noci ve vichřici – ale už jsem v životě zažila příliš mnoho situací, kdy jsem si ex post nadávala, že jsem něco neměla udělat.
Skály, po jejichž úpatí jdu, jsou Eglwysegské vápencové útesy [‘egvy-sek] a lemují vrcholek hory na severní straně Vale of Llangollen; údolí je příkopovou propadlinou, zformované tak, že se země propadla mezi dvěma paralelními prasklinami zemské kůry.
Vápenec se zde vytvořil v době, kdy tady všechno bylo pod mořskou hladinou, 330 milionů let zpátky. Kostry různých malých mořských živočichů se nahromadily během doby a byly stlačeny a vytvořily tuto horninu, která je tvrdá a odolná vůči počasí – ideální stavební materiál. Proto se tu ve srázu rozsáhle těžilo, vápenec jako stavební kámen i pro výrobu vápna. Podél srázu bývalo mnoho pecí na pálení vápna; ta, kterou jsem minula, je z pozůstalých nejzachovalejší.
Stezka teď protíná suťový svah; je široká sotva půl metru a stráň pode mnou, také posetá kameny, padala kamsi hluboko ke kapradí. Tady uklouznout, říkala jsem si, tak se zastavím až dole.
Stoupám a přes horizont nevidím dopředu. Přede mnou je u stezky košatý strom; jsem zvědavá, co se vynoří. Je osm hodin, slunce pořád ještě svítí, ale už je dost nízko.
Když jsem se u stromu přehoupla přes horizont, dostala jsem dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Dobrou byl dřevěný kůl s bílým žaludem, značkou národního trailu: znamená to, že jdu dobře. Také se mi odkryla vzdálenost, kterou mám před sebou: musím obejít jeden výčnělek útesů a v dáli se potom rýsuje další, nad suťovým polem. Hodně v dáli. Nepotěšilo mě to. Jak dlouho mi potrvá, než se tam dostanu? Radši nad tím nepřemýšlím a pokračuji dál. Automaticky jsem vplula do režimu, který ovládne mé tělo, nohy i hlavu vždycky v podobných situacích. Jako kdyby mozek zapnul třetí kosmickou. Doteď jsem šla svižně, vlastně nejrychleji, jak jsem mohla, a dávala jsem si velký pozor, kam šlapu. Jenomže když vládu převezme tenhle záchranářský modul, proměním se v robota: rychlost se zvýší, koncentrace zintenzivní, okolnosti jako kdyby se proměnily. Batoh není méně těžký než předtím, ale najednou jako kdyby nehrál žádnou roli. Moje únava není mírnější, ale jako kdyby se vytratila. Situace otočila kohoutkem a napumpovala mi do žil adrenalin.
Pěšina je široká slabých 30 centimetrů, místo suti se po obou stranách chvílemi objevuje nizoučká tráva okousaná ovcemi. Obří skála – musí to být Craig Arthur, Arthurova skála, vysoká kolem 40 metrů a oblíbený cíl lezců – je čím dál obrovštější a vypadá to, že už se blížím, že už je skoro na dosah, ale bylo to jen mámení: když jsem se vyšplhala k dalšímu horizontu, ukázalo se, že stezka ubídá dále vpřed, přes další suťové pole, a neviděla jsem její konec.
A pak je tu najednou zase tráva, velké balvany po stráni pode mnou a Craig Arthur tak blízko, že bych se ho snad i mohla dotknout, kdybych měla Saxaninu ruku. Pookřála jsem, ale byla to předčasná radost: stezka zatočila doprava, jak kopíruje útesy nade mnou, překonaly jsme spolu rokli, ale pak už se pomalu začala šplhat na suťové pole pod Craig Arthur; už bylo načase, protože je skoro půl deváté a slunce už na svah nedosahuje, osvětluje už jenom útes vysoko nade mnou. Mám ještě maximálně hodinu času, než bude tma. Přidala jsem do kroku.
Přede mnou se vynořila další linie útesů, jíž nebyl vidět konec, a srdce mi spadlo do kalhot: odsud se před setměním nedostanu a traverzovat jen za svitu čelovky se mi jevilo jako hazardní hra.
A pak najednou zázrak: kapradí, křoví a křižovatka: jedna kamenitá pěšinka míří vzhůru k útesům, ale druhá mezi kapradím dolů do údolí; značka mě posílá dolů, pryč od útesů.
Zajásala jsem: jsem zachráněna! Třeba cestou najdu i místečko k přenocování; půl deváté pryč, nejvyšší čas.
Moje natěšenost však neměla dlouhého trvání. Záhy se ukázalo, že stezka je ještě užší než ta pod útesy, plná hrbolů, balvanů a kořenů, vlevo je plot a stromy, vpravo se zvedá strmý svah s kapradím, trnitým hlodášem a dalším křovím. Letěla jsem jako vítr. Když konečně plot zmizel, objevilo se ostružiní a když ostružiní zmizelo, zůstal prudký svah porostlý křovím a stromy nejen vzhůru, ale i dolů. V údolí jsem zaznamenala bílý hrázděný dům panský dům Plas Uchaf; původně jsem se na něj chtěla jít podívat, ale teď jsem mu věnovala jen jeden pohled a pádila dál. Plas Uchaf pochází z roku 1563 a kdysi býval domovem Johna Jonese, jednoho ze signatářů rozsudku smrti nad králem Karlem I., první popraveným anglickým králem (30. ledna 1649).
Stmívá se a jsem přesně v prostředí, kde nikdy touto dobou nechci být: odlehlý les a křoviny. Ze stráně, na které jsem šla jak po jevištni, jsem se dostala do normálního smíšeného lesa; stezka je sice trochu širší, ale světla je tu výrazně méně.
Potom stezka prudce klesla a najednou jsem byla na asfaltce a u brodu. Přesně řečeno, byla jsem na konci světa, přesně ve 20.56 hod. Tohle je World’s End.
Místo na vrcholku Eglwyseg Valley, úzkého údolí kolem úzké asfaltky, na kterou jsem se právě dostala. Rozhodně lepší než pěšinka přes suťová pole pod útesy Eglwysegskými. Ze stráně stéká potok a na plotě, který odděluje silnici od malého zelého plácku na břehu potoka je připevněná tabulka zakazující kempování a rozdělávání ohně. Tak to by mě na tomhle místě opravdu ani nenapadlo! Těsně u silnice, ve stínu lesa a na mokřině u potoka… Zjevně však takoví střelc jsou, jinak by tu nejspíš cedule nebyla.
Obhlížím brod, jak vysoká je voda tekoucí přes silnici, zda ji mám projít, nebo riskovat uklouznutí na nášlapných kamenech. Z kopce sjíždí auto, posvítí mi; musím vypadat trochu divně: stojím na kraji silnice, sice se snažím nebýt v cestě, ale asi trochu jsem, abych dobře viděla, když reflektory osvítí brod, v předklonu a dívám se autu pod kola… Ať si řidič myslel cokoliv, nezastavil a já raději přešla po kamenech, pomalu a opatrně.
Silnice se vine vzhůru – a po obou stranách je plot. I kdyby nebyl, tábořit by se tam rozhodně nedalo, opět strmé stráně po obou stranách, zarostlé buď vysokými stromy nebo směsicí mladých listnářů a bujícího křoví a ostružiní.
Nemám jinou možnost jež jít vpřed, a to jak nejrychleji to jde, bez ohledu na to, že do kopce. Takže peláším jak zajíc. Autopilot přepnul tempomat ještě o jedno políčko; uvědomuji si to a není mi jasné, jak je to možné. Spěchám do kopce a ani nejsem zadýchaná. Nezastavuji se, jenom jdu – ale jak procházím jednu zatáčku za druhou a pořád je kolem les a plot a stmívá se, není to příjemný pocit. Rychleji už to nejde, přestože vím, že zanedlouho budu mít problém.
Cítím úlevu, když před sebou vidím na silnici rošt proti dobytku: znamená to, že už někde blízko je otevřený prostor. Je deset minut po deváté; odhaduji, že poslední okamžiky, kdy ještě převládá světlo nad temnotou, poslední chvíle soumraku.
Ještě několik desítek metrů a rozprostře se přede mnou vřesoviště Ruabon Moor: vřes, trnitý hlodáš a mokřiny. Ojedinělé travnaté plácky jsou hrbolaté, svažité a mokré. Takže mašíruju dál a neustále kontroluji terén vpravo i vlevo, zda by se někde přece jenom nedalo utábořit. Nedalo… Přemýšlím, co budu dělat, když do setmění nenajdu kemp. Tohle je odlehlé, izolované místo; sice tudy prochází silnice, o letních nedělích oblíbená projížďková trasa, ale bez jakýchkoliv zařízení. Nevím, nad čím dumám… až se setmí, tak se prostě utábořím na první místě dostatečně velkém, aby se na něm dal postavit tarp…
Když mi zbývalo doslova několik posledních minut – pět minut a je to v pytli, říkala jsem si – objevil se u silnice břidlicový sloupek s bílým žaludem a dvě už nezřetelné pěšiny vedoucí do vřesoviště. Která z nich je ta správná, moje, napadlo mě. Obě vycházely z travnatého pásu podél silnice, nejspíš sloužícího jako parkoviště. Už nebylo skoro vůbec vidět, jenom jsem šlapala kolem a ujišťovala se, že to je suchá země, žádná mokřina.
Jak jsem se zastavila, vrhly se na mě mušky. Neměla jsem čas si jich všímat, nebylo kam před nimi utéct. Shodila jsem batoh a bleskově stavěla tarp. Máš posledních pět minut, říkala jsem si, když jsem nafukovala karimatku.
Vtom se z temnoty vynořili dva chlapíci, jeden sotva dvacet, druhý nejpíš otec, možná dědeček. Batohy jako hora. Zastavili se, aby se ujistili, kudy vede trail. Odháněla jsem mušky a zajímala se, kde oni budou kempovat. Nebudou, mají karavan někde na druhé straně Panorama Walk. Poznamenala jsem, že to tedy budou mít lepší než já, ale ještě mají velký kus cesty před sebou. Nezdálo se, že by je to trápilo… nasadí totiž čelovky… a vyrazili po silnici do tmy. Vzápětí mě napadlo, že jsou hazardéři, v noci po pěšině pod útesy to je velmi nebezpečný podnik, ale už byli pryč. Vyndala jsem spacák z obalu, roztřepala ho a rozložila na karimatku. Když jsem vycouvala zpod tarpu a postavila se, bylo pět minut po půl desáté a kolem tma tmoucí. Jenom obzor na severu osvětlovala záře velikého města; myslím, že to byl Liverpool.
Ticho tu ovšem nebylo: z různých stran se ozývali tetřívci. Vypadalo to, jako kdyby nablízku probíhalo jakési dohadování a přemísťování.
Byla to však jen zanedbatelná zvuková kulisa boje, který probíhal pod tarpem. Midžis. Krvežíznivé minimušky, smutně proslulé zejména ve Skotsku. Vzhledem k tomu, že mají čas krmení v době, kdy je málo světla, za soumraku a za svítání, nechápu, proč nejsou zalezlé, je tma jako v pytli. Vlhké vřesoviště – musejí to tady milovat! Žádné odhánění samozřejmě nepomáhá, jsou v mnohonásobné přesile, cítím, jak se mi zakusují do čela a do tváří, jak mi ožírají nohy kolem kotníků. Musím se převléknout do pyžama, čehož okamžitě využívají k útoku na každý nechráněný kousek kůže. Dala bych si čaj, něco bych ráda snědla, ale nepřipadá to v úvahu. Zalézám do spacáku, beru si nákčník, abych si chránila krk, a stahuji si spacák kolem hlavy tak, že mám venku jenom nos a pusu, a to ještě jenom chvílemi. Nefunguje to stoprocentně, a tak doufám, že i midžis půjdou spát.
Dvakrát mi lízlo stan světlo auta sjíždějícího po silnici do údolí, ale ani nezpomalilo; pokaždé to však byla chvilka napětí: viděla jsem světla už výše na silnici a cítila úlevu, když auta přejela a zvuk motoru se ztratil v dálce.
I když jsem si přála co nejrychleji usnout a uniknout tak midžis, hladina adrenalinu byla stále příliš vysoká na rychlé upadnutí do spánkového bezvědomí. Ležela jsem plně při vědomí a čekala na spánek hodně dlouho.
Dnes: 19.2 mi / 30.9 km
Celkem: 178.5 mi / 287,4 km