První anglická snídaně na trailu – opulentní, se vším všudy a klobáskou tak dobrou, jakou jsem už dávno nejedla. I s výbornou slaninou ji dodal místní řezník Erik: je mu už osmdesát a odmítl se podřídit anticovidovým nařízením a zavřít krám se slovy, že on přece musí krmit lidi… Budiž mu požehnáno.
Čtvrtek, 6. srpna
Pět minut po deváté opouštím Bradford Arms a po hranici Walesu s Anglií pochoduji z města na sever. Jako tak často, začínám strmým stoupáním na Llanymynech Hill: šlapu po úzké asfaltce a myslím na Charlese Darwina. Zvednu oči k obnažené rozeklané skále a v duchu ho vidím.
V červenci 1831, jako ještě čerstvý absolvent Cambridge, se Darwin (22) vypravil do Llanymynechu vyzkoušet svůj nový geologický přístroj na měření clinometr. Začátkem srpna – a protože na cestu vyrazil 4. srpna, je dost možné, že tudy kráčel právě 5. nebo 6. srpna, tedy přesně před 189 lety! – se sem vrátil spolu s geologem Adamem Sedgwickem, aby zdokonalil své znalosti v oboru. Když se koncem srpna vrátil domů, našel tam dopis od svého přítele a bývalého učitele, profesora mineralogie a botaniky v Cambridge, v němž dostal nabídku připojit se jako sice nedostudovaný, ale přesto zdatný přírodovědec k plavbě na HMS Beagle. Charlesovi dalo trochu práce přesvědčit otce, aby k cestě svolil a financoval ji, ale když Beagle vyplul 27. prosince z Plymouthu, byl Darwin na palubě… a co z toho vzešlo všichni dobře víme… Je docela vzrušující představit si, že tady Darwin předtím “pobíhal” s přístrojem a měřil úhly svahů (jak se posléze ukázalo, dělal to špatně).
Lesním svahem, kde kdysi vozíky svážely kámen ke kanálu, jsem se dostala k jednomu z nejrozsáhlejších zdejších lomů. Svítí sluníčko, je teplo a dusno; na dnešek jsou hlášené bouřky.
Kousek od lomu je vyhlídkové místo Border View s dalekým rozhledem do Anglie i Walesu na Vyrmwy Valley a na Breidden Hills. Vyrušila jsem tady postarší korpulentnější dvojici se psem: seděli na lavičce a ztěžka dýchali. Já také… Říkali, jak je čím dál náročnější vyškrábat se někde na kopec. Pán si povzdechl, že když mu bylo šedesát, tak to ještě šlo, ale po pětašedesátce je to stále náročnější. Zdvořile jsem přitakala, co jsem taky měla říct, že jo… Napadlo mě, že kdyby měl o dvacet kilo méně, šlo by mu to snáz, bez ohledu na roky. Kolik je mně jsem zamlčela.
Procházím přírodní rezervací Llanymynech Rocks, kolem to kvete a voní, jenom sokola stěhovavého jsem nezahlédla ani jednoho; to mě ovšem nepřekvapuje, procházela jsem už tolika místy, kde prý žijí sokolové, ale jediní sokoli, které jsem kdy viděla, byla mláďata v krabici na věži katedrály v Salisbury.
Teplota stoupá; ani ne sto metrů od vyhlídky to na pěšině vzdávám a převlékám se do kraťasů, hned se mi jde lépe. Slunce putuje po skalách Asterley Rocks přede mnou i po svahu jako bludný Holanďan, ozařuje šedivé mraky a zase vytváří ty neopakovatelné a neodolatelné světlené hrátky a obrazy, kdy se jednomu chce akorát mačkat spoušť každých několik vteřin, protože obraz se tak rychle a různorodě mění.
Přede mnou šla rodinka s dětmi, co se ani neobtěžovala na vyhlídku, a nyní jsou někde ve skalách nade mnou a pokřikují. Rozčiluje mě to, narušují krásu místa.
Šla jsem lesem, přes dávno zrušenou trať, po které v trávě překvapivě stále ještě leží koleje, přes říčku, po okraji polí, po široké štěrkové lesní cestě i přes hlavní silnici a skrz vesnici Porth-y-waen, která je známá tím, že je domovem proslaveného dechového bandu; nikdo mi však na cestu na žádný nástroj nehrál, vesnice byla tichá až na zvuk sekačky na trávu od jednoho z domků.
Další koleje, které se místní železniční nadšenci pokouší probudit k životu, patří k dráze zkráceně nazývané “Potts”, otevřené původně už v roce 1866, která vedla k lomům u Nantmawr. Dnes patří pod Tanat Valley Light Railway, ale její obnovitele čeká ještě hodně práce: zatímco na jednu stranu od přechodu jsou koleje jasně viditelné a jejich okolí zbavené křovin, za silnicí, která koleje protíná, je vše naprosto zarostlé. Nicméně před sebou mám vesnici Nantmawr s návštěvnickým centrem, které prý je oblíbeným cílem rodinných výletů s dětmi.
Nantmawr (Anglie) začíná skromnějšími řadovými domy, v nichž dříve bydleli dělníci z lomů, a rozvinula se do ulice lemované pěknými, až výstavními cihlovými domky.
Prolezla jsem přes schůdky živým plotem, šla kousek po úzké silnici a pak po ještě užší, než mě značka poslala u domku Sycamore Cottage opět do kopce a do lesa, abych prošla malou místní přírodní rezervací Jones’s Rough.
U mé značky je však další, už ji vidím asi potřetí: bleděmodrá kulatá s nápisem Lights Out Trefonen, World War 1, Centenary Trail. A pod ní je stejně modrá plaketa nadepsaná Na památku vojína Johna Hugha Woodinga, 6. prapor Královské shropshirské lehké pěchoty, zemřel 30. 8. 1916 ve věku 23 let.
Značka je součástí jednoho ze čtyř pěších okruhů v okolí. Lights Out Trefonen je místní obecní skupina, která se zformovala v roce 2014 s cílem uspořádat různé akce při příležitosti 100. výročí začátku 1. světové války. Jednou z jejích realizoaných aktivit jsou právě čtyři pěší okružní stezky v okolí vesnic Trefonen, Treflach a Nantmawr, které propojují domovy 31 místních mužů, kteří ztratili život během války nebo po ní. Jejich jména jsou uvedena na památníku obětem v Trefonenu. Místa, kudy stezky vedou, tito muži dobře znali.
Domek Sycamore Cottage je spojený právě s vojínem Woodingem.
Pěšina rezervací Jones’s Rough vedla napříč; rostou tam lísky, tradičně osekávané, aby se kmínky daly použít na stavbu plotů, jasany, ale hlavně štíhlonohé tisy, mezi nimiž je temno i v půl jedné odpoledne a půda pod nimi je hnědá stejně jako jejich kmeny. U cestičky, kde zrovna rostlo různé křoví a traviny, jsem sebrala tři lesní jahůdky – svou chutí i vůní mi připomněly dávnou dobu dětství a raného mládí na Vysočině, shodou okolností v místech s rovněž důlní tradicí, kde pod lesem rostly obdobně voňavé a lahodné lesní jahody. Rezervaci vytvořili zřejmě hlavně kvůli motýlovi s krásným jménem perleťovec fialkový; viděla jsem ho někde cestou na loukách, oranžovohnědý motýl s tmavou kresbou na křídlech, motýlí štramák.
Za rezervací stoupám po svahu, z něhož je krásný rozhled na západ, přes šachovnici polí na velšské kopce.
Průvodce mi slibuje, že půjdu kolem ruin farmy a potom cesta povede kolem domu, kde se dají koupit nápoje a zmrzlina. A opravdu, u odbočky z hrbolaté polní cesty je na dřevěném sloupku plotu přišroubovaná břidlicová tabulka, na které je červenou barvou napsáno “Ice cream” a šipka mým směrem. Vypadá to, že průvodce je dobře informovaný a rok 2016, kdy vyšel, není zase tak hlubokou minulostí.
Do dneška si nejsem úplně jistá, co jsem viděla a potkala potom a jak to vlastně bylo všechno myšleno.
Pár desítek metrů od břidicové tabulky je ruina domečku; musela to být hodně malá farma. V rozporu s průvodcem vše nasvědčuje tomu, že právě tady se prodávala zmrzlina a nápoje. Hezký kamenný domeček s krytým vchodem, uvnitř dvě místnosti; podle komína na venkovní zdi býval v levé krb, v pravé vidím oknem patro na spaní a k domečku je přilepený ještě prostor, který se mohl používat na uskladnění věcí. Kde ale bydlely ovce? U domečku je na trávě velký dřevěný stůl s lavicemi, ze stromu visí torzo houpačky, a hlavně, na sloupku je větrem a dešti další vyšisovaná cedulka o zmrzlině.
Jsem z toho jelen; nebo jelenice, jak říkal můj táta; tohle je ideální odpočinkové místo, s prostorem pro běhání dětí a odpočinek rodičů před výstupem na kopec Moelydd. Akorát rozsah rozpadu mi přijde příliš výrazný na čtyři roky. Na druhou stranu, povětrnostní podmínky zde jsou drsné…
Pokračuji dál po svahu tečkovaném balvany až na prašnou polní cestu a k normálnímu domu částečně schovanému za stromy a keři, oplocenému, se zavřenou bránou a autem parkujícím na příjezdové cestě. Nikde žádná cedule naznačující možný prodej zmrzliny, nikde ani noha, neřku-li hlava, která by mi pomohla rozmotat záhadu zmrzliny a nápojů. Tady ovšem na rozdíl od rozpadlého kamenného domečku vůbec nic nenaznačovalo, že by tady kdykoliv cokoliv prodávali. I když je to mnohem pravděpodobnější místo než romantická ruina a dům, na který odkazuje průvodce.
A tak šlapu a funím po kamenitém svahu a mezi ovcemi vzhůru na kopec Moelydd (285 m); je to tady typická ovčí pastvina, spousta bobků a nízká žlutozelená okousaná tráva bojující počátkem srpna s ovcemi nerovný boj o život. Nahoře jsem ve 13.30 hod.: opřela jsem hůlky o betonový sloupek a podle ocelového kompasu na jeho vrcholku se snažím určit, co všechno odsud vidím. Je to omamný rozhled a mám štěstí, že je jasný a slunečný den. Sice v dálce asi zase ne tak jasný, abych viděla Snowdon, nejvyšší horu Walesu a Anglie, ve vzdálenosti 71 km, nebo Cader Idris vzdálený 60 km, ale kdo ví, možná je přece jenom vidím, možná jim patří ty nejasné kontury daleko na západě; a jestli jim nepatří, nevadí mi to, tuším je tam a celkový dojem mi žádná pochybnost nemůže pokazit.
Na východ, 65 kilometrů daleko, leží Liverpool. Přijde mi to až neskutečné, že jsem mu vlastně tak blízko a přece tak vzdálená jeho průmyslovému a velkoměstskému životu. Kousek víc na východ a blíž je Chester – loni jsem tam strávila dva příjemné dny. “Něco” vidím, velké město, a ačkoliv jsem si původně namlouvala, že vidím Liverpool, byl to nejspíš Chester.
Na vrcholku kopce Moelydd trail zatáčí ostře a – doufám, že jen zdánlivě – nelogicky na jih: po oblinách klesajícího svahu tamtudy vede krásná, široká a vyšlapaná (ovcemi?) cesta. Vrtá mi to hlavou a vyrážím trochu zdráhavě, protože vesnice, která je mým cílem, leží na východ. Ale značka má vždycky pravdu… a měla ji i tentokrát, protože v půlce sestupu udělám vlevo v bok a značka mě dál vede směrem, s kterým se už mohu ztotožnit.
Je teplo, dusno a toužím po vychlazené citronové fantě. Netrpívámm žádnými zvláštnímu chutěmi na trailu, nezdává se mi o žloutkových věnečcích nebo biftecích, ale občas, za horkých dnů a v terénu, kde to je únavně nahoru-dolů, zatoužím právě po studené, šumivé a nezdravé fantě. Většinou po citronové, pro její méně sladkou chuť. V Trefonenu je obchod, a protože je zároveň i poštou, doufám, že bude otevřený. Kamenitá cesta-asfaltka-lesní cesta-polní cesta, kolem kamenné farmy Ty Canol s efektními vysokými komíny, přes pole a přes potok po malém clapper bridge a po kraji zelené pastviny vzhůru na asfaltovou Bellan Lane a už jsem v Trefonenu. Po levé ruce jsem měla mírný zarostlý svah s polem a za ním vede silnice Little London Lane a podél ní bývala malá pole, která se jmenovala Hyde Park a Picadilly; honáci na nich nechávali přes noc odpočinout dobytek, který hnali na trh do Londýna. Když se podívám na mapu, dneska tam vidím stromy a dva domy; jeden z nich má adresu Piccadilly číslo 1.
Ve 14.45 hod. jsem u obchodu a je otevřeno: ovocná fanta, Kit Kat, balíček brambůrků sůl & ocet, jablko, tvrdé ovocné bonbony. Rozložila jsem si svůj nákup venku na stolečku, zálibně na něj hleděla a pomyslela jsem si: ty jsi děvče ale prase…
U obchodu mají zajímavý systém, jak dát zákazníkům najevo, zda mohou dovnitř, nebo musí čekat: vařečky ve sklenici. Žádná tam není? Čekej…
Trefonen (Anglie) byl kdysi známý hlavně kvůli těžbě uhlí v 18. a 19. století a výrobě cihel (napadlo mě, že třeba proto je v Nantmawr tolik cihlových domů). Obyvatele živily i lomy na vápenec a výroba keramiky. Dneska je to hlavně zemědělství; ve vesnici je i mikropivovar, kde vaří místní ale, Offa‘s Brew, ale netestovala jsem. Historická perlička: záznam z roku 1272 uvádí povinnost vesnice starat se o pánovy lovecké psy.
Offův val ve vsi padl za oběť stavebnímu rozvoji. Kdysi protínal vesnici, dneska z něj zbyl jen kousek v zahradě jednoho domu. Ale když jsem došla až na konec vesnice, zase se objevil na poli, vyznačený stromy a zvedající se vzhrůru do svahu.
Cestou jsem se k němu zase několikrát přiblížila na důvěrnou vzdálenost a opět mohla obdivovat jeho mohutnost.
Kolem malého bílého domečku – Brook Cottage, t.č. na prodej; na pohled je to roztomilý domek, ale bydlet bych v něm nechtěla: stojí u silnice a ještě u potoka, s lesem za zády, nejspíš v něm bude zima a vlhko – a vzhůru do lesa Candy Woods a také vzhrůru do kopce. Cesta je to však příjemná, les je stále plný světla, i když už se blíží čtvrtá hodina. Ale dneska je světlý den, a tak i procházet lesem je čirá radost. Zdá se mi však, že slyším zvuky blížící se bouřky.
Kdysi tudy chodívali dělníci do dolů a do lomů v Trefonenu a okolí, zůstala tu po nich i primitivní kamenná lavička, kterou si tu udělali pro odpočinek v půli cesty, tři kamenná sedátka trčící ze zídky podpírající svah. Překvapivě pohodlná. Také odpočívám a říkám si, že místo bouřky jsem nejspíš slyšela něco jiného. Stále je teplo a dusno, ale teď už i svítí slunce a začalo trochu foukat.
Došla jsem až k místu, kde je val přerušený a křižují se tu cesty; přecházím na druhou stranu valu a dál jdu lesem. V protisměru jsem v 16.30 hod. potkala chlápka, něco přes padesát odhaduji: prý je na cestě čtyři nebo pět dnů, vyšel z Prestatynu, také kempuje a dělá celý trail. Povídáme a zároveň se v duchu snažím počítat: do Prestatynu je to odsud nějaký 40 mil, možná o pár víc. “Aha,” usmívám se, “takže za čtyři dny bych mohla být v cíli.” Chlápík se na mě dívá jako kdyby pochyboval, že tam dojdu do týdne… Škoda, že nešel opačným směrem, byl docela sympatický. První backpacker, kterého jsem potkala od odchodu z Knightonu.
Cesta lesem je příjemná, až na občasné strmé pěšiny, ale také procházím komerčním smrkovým lesem po široké a pohodlné lesní cestě, která končí až na prahu dalšího historického dostihového závodiště.
Oswestry Racecourse (podle nedalekého městečka Oswestry) založili a zbudovali v georgiánské době jako dvoumílový ovál (3,2 km); závodilo se tady do roku 1848, ale dodnes je na některých místech patrné, kudy dráha vedla.
Prostředí je tady, na vyvýšené planině mezi shropshirskými pláněmi a velšskými horami pěkné, hodilo by se mi na přenocování, ale jednak je ještě brzy, bude teprve pět hodin, a také je to tady dost rušné: nejen pejskaři, běžci a rodiny s dětmi, ale podél západní strany závodiště stojí domky, odsud by mě jistě někdo rychle pakoval.
Přešla jsem silnici B4580, která vede do Oswestry; kdysi protínala závodiště a když se konaly dostihy, uzavřeli ji a zahradili řetezem. Šla jsem skoro dva kilometry po asfaltce až k farmě Carreg-y-big, kde je jezdecké cestrum Oswestry Equestrian Centre. Koně jsem sice žádné neviděla, ale na plotě tam visela další dřevěná budka s razítkem do oficiálního deníčku Offa’s Dyke Path (v psaní jsem už skoro na konci 13. dne, ale doma jsem stále pas stezky nenašla; jsem opravdu zvědavá, kde se kdy vynoří). Kousek za farmou jdu zase do polí a spolu s valem. Dvě pole za sebou, po schůdcích na druhou stranu, vysokou trávou a mokřinou, jak se tudy prodírá potůček. Chtěla jsem se jít podívat k největšímu menhiru ve Shropshire, má to být dva metry vysoký blok vápence, ale v dohledu se nic nezvedá, a tak si říkám, že menhirů už jsem viděla spoustu a bez tohoto se obejdu; navíc je půl šesté pryč a víc mě teď zajímá místo na spaní. Něco přes dva kilometry přede mnou je Selattyn Hill a trochu mimo stezku zbytek vyhlídkové věže Salattyn Tower, kterou postavili v roce 1847 uprostřed pohřební mohyly z pozdní doby bronzové… Bloody Victorians! Plánuji zajít tam a podívat se, zda by se tam dalo přenocovat. Určitě odtamtud bude skvělý výhled (372 m).
Jdu podél lesa a po vrcholku Offova valu a jak se val zvyšuje a mohutní, připadám si skoro jako mercijská válečnice na stráži. Akorát že kolem není nikdo, kdo by Mercii ohrožoval, akorát snad mraky nad hlavou, které mi připadají trochu výhružné. Stoupám na Salattyn Hill, pořád se dívám do mapy, abych nepropásla odbočku k rozhledně, a když jsem konečně na místě, dokonce tu je i torzo směrovky, ale nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo stezku, ani náznak vyšlapané pěšiny. Že by to byl důsledek lockdownu? Vím, že někde tím směrem torzo vyhlídkové věže bude, ale na tohle nemám nervy! Je příliš pozdě na riskantní vycházku, na jejímž konci může, ale také nemusí být místo vhodné k přenocování.
Takže pokračuji kolem lesa po okraji pole vysokou trávou. V jednom místě je příhodný ochranný oblouk lesa a relativně rovný terén, ale když se podívám zblízka, všude tam rostou malé ostré bodláky. Tak sem nafukovací karimatku rozhodně nepoložím!
Scházím polem ze svahu a za rohem lesa je trochu vyjetá cesta, respektive je vidět, že tam něco jezdívá. Ačkoliv všude okolo jsou ovce, na tomto poli, odděleném od dalšího kamennou zídkou, žádné nejsou. Pořád je to však hodně z kopce, a tak jdu dál, až k bráně, za kterou už je zcela zřetelná cesta, ohraničená zídkou z obou stran; na cestě i na polích z obou stran ovce a kousek dál vidím střechu domu a zaparkovaný přívěs.
Před bránou je jakž tak rovný plácek; je mi jasné, že tady, nebo nikde… Je 18.30 hod. a doufám, že po cestě tudy už nikdo nepůjde ani nepojede. Stavím tarp – v podstatě pod stromem a začíná trochu foukat… K večeři jsem snědla všechen german salami, všechny zbylé veselé krávy a balíček křehkých chlebíčků. V osm jsem připravená jít spát, i s vyčištěnými zuby. Jenomže v osm je ještě moc brzy…
Dnes: 12.9mi / 20,8 km
Celkem: 159.3 mi / 256,5 km