Ukázalo se, že mušky nebyly můj hlavní problém. V trávě se ztratily kontury terénu a to, co se zdálo být jakžtakž rovinou, ve skutečnosti žádná rovina nebyla. Jen jsem se natáhla na karimatku, už jsem se kulila z kopce. Bylo to peklo. V trávě se schovaly i nerovnosti, takže mě ještě ke všemu tlačily hroudy či co, když karimatka ztratila příliš mnoho vzduchu. Příšerná noc.
Středa 5. srpna
Hodinky ukazovaly 5.45, když jsem se probudila a nezavrtala se zpět do spacáku, ale vstala. Tráva i tarp byly suché. Stále fouká, vítr je však teplejší (rozuměj méně studený než včera, nikoliv teplý, ale má v sobě jakýsi teplý tón). Svižně se balím, kdyby náhodou začalo pršet, a odcházím v 6.40 hod. V dlouhých kalhotách a ve větrovce.
Obvykle po ránu někam stoupám, dneska však ne. Scházím dolů, napřed přes pole, kde jsem spala, a pak dál. Pode mnou jsou zalesněné svahy a za nimi údolí řeky Severn, za nímž se zvedají hory. Ještě kousek popojdu a otevře se i výhled na město Welshpool. Kolem kuřičného pole a přes pastvinu, pořád se skvělým rozhledem, až úplně dolů z kopce a na silnici. Je 7.39 hod., pochvaluji si, jaký mám skvělý čas. Vstávat ráno se rozhodně vyplatí!
Přes několik polí jsem došla až k viktoriánskému mostu přes řeku Severn; nese pekelně frekventovanou silnici a není na něm chodníček ani krajnice. Takže jsem chvíli čekala, než se v proudu vozidel vyskytla mezera, a potom poklusem přeběhla na druhou stranu řeky. Druhým podobně nebezpečným manévrem jsem se dostala na druhou stranu silnice.
Chvíli jdu mírumilovně pěšinou podél řeky a obdivuji špičaté vrcholky Breidden Hills v dálce přede mnou; i když Severn si tady dneska teče klidně, jak si prohlížím vymleté a podemleté břehy je mi jasné, že takhle idylické tu v jiných ročních obdobích nebývá.
Pak se mapa a značení rozešly: značka trvala na tom, že musím dál podél řeky, mapa mě posílala napříč přes pole. Někde vepředu se obě cesty setkají, ale protože pole je docela řídké, rozhodla jsem se vzít to napříč a nenásledovat dlouhé meandry.
Se značkou jsem se sešla u silnice a absolvovala další přeběh na druhou stranu. Pak jsem musela jít asi 200 metrů po travnaté krajnici; míjely mě tiráky v plné rychlosti a bylo to hodně nepříjemné.
Naštěstí se zleva přiblížil plavební kanál. Tady jsem se musela definitivně rozhodnout, zda budu pokračovat podél kanálu vpřed, nebo se podél něho vydám na opačnou stranu, do Welshpoolu a k hradu Powis. V původních, předcovidových plánech jsem s návštěvou hradu počítala, ale teď si člověk musí minimálně den předem rezervovat místo (pokud je volno) a navíc jsou otevřené jenom zahrady, vnitřek hradu je zavřený. Takže uroním pomyslnou slzu a jdu dál. Někdy příště… Když se otočím, ještě se mohu pohledem rozloučit s Long Mountain, která je dobře vidět. Jako vždycky mám pocit neuvěřitelnosti – vážně jsem tam byla?
Podél kanálu vede příjemná štěrková cestička otevřená i cyklistům, bývalá vlečná stezka, ještě občas míjím staré sloupky pro uvazování lodí; ačkoliv je hodně zarostlý, stále tu jsou cedulky vyznačující nástupní místa pro kanoe. Nějak si neumím představit, že tady opravdu proplouvají.
Kanál byl oficiálně opuštěn v roce 1944, ale nadšenci ho neúnavně opravují, udržují a jeho dva krátké úseky v Llanymynech a Welshpoolu jsou opět splavné.
Hlavním důvodem úsilí na obnovu kanálu jsou živočichové, kteří v kanálu a u něho žijí. Kvůli nim všechna ta námaha. K tomu se připojuje průmyslová archeologie a snaha o zachování zdymadel a budov – skladů, domků strážců plavebních komor a výběrčích poplatků – a také význačného akvaduktu přes řeku Vrynwy. Kanál patří k nejvýznamnějším v zemi. Například je nejlepším místem na světě pokud jde o plovoucí vodní rostliny. Žijí tu vydry a nesmírně vzácný hryzec vodní, vážky, motýlice (šídlo) a další druhy hmyzu.
U prvního zvedacího mostu přes kanál jsem se před devátou hodinou zastavila na snídani. Když v 9.45 hod. odcházím, po obloze se honí mraky, občas vysvitne slunce, ale fouká vítr.
U Pool Quay obdivuji zdymadlo Top Lock a kolem někdejšího domku hlídače zdymadla kanál opouštím. Znovu jsem přešla tu příšernou silnici A483 a po pastvinách jdu stále na dohled řeky Severn.
Vpravo přede mnou poutá moji pozornost obří lom. Zpočátku ho vidím jen nezřetelně a nejsem si jistá, jestli je to lom, nebo něco jiného, jsem moc daleko, ale jak jsem se přiblížila, ukázalo se, že původní odhad byl správný, je to obrovský lom; ročně dodává až tři čtvrtě milionu tun kamene na stavbu silnic. Až do roku 1967 kámen těžili muži zavěšení na lanech.
Hora, kterou nahlodává, je Breidden Hill, vyhaslá sopka vysoká 367 metrů. Už zdálky jsem na jejím vrcholku viděla obelisk a vypadalo to, že se musí každým dnem skácet do lomu. Bylo to úhlem pohledu a jak horu obcházím, je jasné, že nic takového nehrozí. Alespoň zatím. Sloup zde stojí na památku mnoha vítězství admirála George Brydgese Rodneyho (1718 – 1792); zajímavá postava s temnými stránkami, která se účastnila například války o rakouské dědictví, sedmileté války i americké války o nezávislost. Sloup nechali postavit gentlemeni z hrabství Montgomeryshire, kteří dodávali do vojenských loděnic v Bristolu, kde stavěli admirálovu flotilu, dubové dřevo. Dneska je to důležitý navigační bod pomáhající pilotům helikoptér, protože je viditelný z široka daleka. Na vrcholku sloupu bývala zlatá koule, ale zničil ji blesk.
Breidden Hills – společný název pro pět kopců, z nich jeden se jmenuje Breidden Hill – mi dělají společnost v podstatě celý den. Přede mnou, vedle mě, za mnou… Stezka vede po protipovodňovém náspu: jdu po něm dlouho, místy je vzdálený od řeky desítky metrů, aby voda měla prostor, a někde je dost vysoký. To vše mi potvrzuje, že Severn tady dokáže nadělat pěknou paseku. Kromě jiného tady patrně sebrala při změnách svého koryta i Offův val v délce zhruba osmi kilometrů od Buttingtonu na sever. Povodně tu jsou pravidelné.
Nikde nikdo, jenom krávy (obešlo se to bez incidentu), až jsem v protisměru uviděla chlapíka v červené bundě. Kolem padesátky, s malým batůžkem na zádech, prý jde na nákup, z Four Crosses do Pool Quay a zase zpátky, dvakrát zhruba devět kilometrů… Říkal mi, že byl na walking holidays v Českém ráji a moc se mu líbila Malá Skála. To bylo docela bizarní setkání. Prý to byly nejlepší walking holidays, na kterých kdy byl.
Jdu teď po protipovodňovém valu, který se jmenuje Tirymynach Embankment a protíná řadu polí; lokálně se jim říká „mnichovy pozemky“ a je to odkaz na opatství Strata Marcella, které stávalo na západním břehu řeky Severn zhruba naproti místu, kde jsem snídala. Cisterciáčtí mniši ho založili v roce 1170, dnes po zůstalo jen pár kamenů na louce. Jsem za protipovodňový val vděčná: v noci jsem se pořádně nevyspala a neodpočinula si a jako bych dneska neměla sílu, energii.
Ještě chvíli jdu podél Severn a pak mě val přivedl ke kuriózním železným protipovodňovým vratům v místech, kde žádná voda není. Trail vede po vratech, i když se dá pohodlně projít po obou stranách suchou nohou; i průvodce říká, že jsou tady naprosto nadbytečná. Když tu bude povodeň, pak bude voda všude okolo a z vrat bude akorát bizarní ostrůvek.
Vrata jsou téměř naproti lomu, takže odsud mám nejlepší a nejbližší výhled na rozbrázděnou horu. Kousek dál je vykopaný odvodňovací kanál, spíš větší strouha New Cut; zanedlouho přejdu po mostku na druhou stranu. Trail Severn Way, s nímž jsem měla nějakou dobu stejnou cestu, se tady odpojuje a míří na východ, aby se opět přiblížil k řece Severn, a já pokračují svým směrem v podstatě na sever. Do Four Crosses to mám ještě tři kilometry, když se z ničeho nic objeví široký, ale nevysoký, řekla bych trochu rozplácký val a ukáže se, že to je Offa’s Dyke; kameny na jeho západní straně jsou pozdější dodatek, zpevnění v zájmu ochrany polí před povodní.
Cesta je příjemná, po kraji pastviny, s živými ploty a řadami stromů, nejčastěji vzrostlých dubů, po polích a přes dávno nepoužívanou železniční trať, až se celkem nečekaně ocitnu na dvoře velkodopravce mléka plném cisteren na okraji Four Crosses. Hned na začátku je velká hala na údržbu cisteren, a k ní je přilepený cihlový domeček-kancelář. V kanceláři nikoho nevidím, ale u cisterny cosi kutí dva chlapíci. Předpokládám, že tam někde musí mít vodu; domluva na vzdálenost sociálního odstupu tří metrů je sice na pohled divná, ale domluvíme se a mohu si naplnit lahev. Všichni jsme se pobavili, když se mě ptali, kam jdu. Cožpak o to, vím kam jdu, ale neumím to vyslovit… A tak jeden z nich zkouší, zda se chytnu. Ne, Four Crosses jenom procházím a už v něm vlastně jsem. Další na cestě je Llanymynech – i když to z jeho úst zní úplně jinak, než je to napsané, musí to být můj dnešní cíl! Alespoň takový je plán. Opakuji první dvě slabiky názvu a jsem v koncích. Poprosím o zopakování a pak ještě jednou; oba se smějí, jak se snažím, jak přidám i třetí slabiku a pak mě chválí, když bezchybně vyslovím celý název i se správným přízvukem a důrazem. Ještě několikrát, abych si to zapamatovala… Odcházím a opakuji pořád dokola, kam to vlastně jdu… chlanamanech.
Do Llanymynech je to odsud necelých pět kilometrů. Prošla jsem Four Crosses po chodníku podél silnice, podchodem pod novým obchvatem, přes dvůr farmy Pont y Person a ve 13.15 hod. se znovu shledávám s Montgomery Canal.
Došla jsem na místo tak idylické, že si na chvíli sednu na sluníčku na lavičku a oddávám se radosti z toho, co vidím. Kanál je při kraji na mé straně zarostlý trávou a kousek dál už nejen při kraji, hladina je zelená se žlutými lekníny a bydlí tu labutí rodinka se sedmi mladými! Tohle musí být opravdu mimořádně mírumilovné místo, když sedm mláďat přežilo několik prvních týdnů.
Trail pokračuje podél kanálu a během deseti minut jsem minula ještě další dvě labutí rodinky s mladými. Na druhé straně kanálu jsou pastviny a louky a ještě kousek dál se z protějšího břehu naklánějí stromy do vody jako Rusalčí vlasy; tento úsek je nesmírně malebný. Na kanálu roste i vzácná rostlina s bílými květy a úžasným jménem žabníček vzplývavý.
Za poli se zvedá Bryn Mawr se zalesněným vrcholkem, který skrývá pozůstatky hradiště z doby železné. Jestli si mám něco představit pod pojmem bukolická krajina, tak přesně tuhle pasáž Montgomeryjského kanálu.
Navzdory slunečné chvilce nemohu tvrdit, že dnes je krásný den. Po obloze se rozprostírají modrošedé mraky a mráčky; měla bych být nejspíš ve střehu, aby mě nezaskočil déšť, ale odmítám se takovým způsobem stresovat. Navíc koketuji s myšlenkou zůstat na noc v Llanymynechu, měly by tam být tři hotely, tak snad alespoň jeden z nich bude fungovat. Nicméně jsem ráda, že mám ve 13.45 hod. jen pár kroků k mostu přes kanál číslo 98, když se spustil intenzivní déšť a mám se kde schovat.
Zanedlouho se rozpršelo ještě víc, naštěstí jsem se zase mohla schovat pod dalším mostem přes kanál. Akcie Llanymynechu stoupají, nad horami přede mnou je zataženo a zamženo.
Když se spustil déšť potřetí, žádný mostek nablízku nebyl, jenom javor. Naštěstí měl široké listy, takové malé deštníčky. Jenže potom se zvedl vítr a bylo to v háji…
Stále jdu podél kanálu, který je čím dál zarostlejší, až k akvaduktu přes řeku Vyrnwy. Ani jsem si nevšimla, že je přede mnou: na jeho začátku stojí domek, zahrádka, plot, křoviny, zarostlá voda – a najednou se z toho vyklube akvadukt.
Tudy už dávno žádné čluny neplují a je otázka, jestli se na něj mám vůbec vydat… Nerada bych spadla i s ním dolů do řeky. Samozřejmě přeháním, ale tento akvadukt je znám jako velmi problémová stavba od samého začátku, která se zřítila už v době výstavby a potom musela být několikrát opravovaná. Dneska má jistě nějaká autorita akvadukt pod kontrolou, vždyť tudy jezdí cyklisté i šlapou turisté a lidé na procházkách.
Pětiobloukový kamenný akvadukt přes Vyrnwy je největší a také nejdražší kontrukce na celém Montgomeryjském kanálu: stál 4 500 liber, což bylo víc než šest procent celkové ceny na stavbu celé východní větve kanálu. Stavěli jej mezi lety 1794 a 1796 a na ochranu před prosakováním žlabu použili jíl.
Kombinace náplavové půdy a dřevěných pilotů se ukázala jako nedostatečná pro masivní hmotu kamene a jílového koryta, jeden oblouk se zřítil a muselo se stavět znovu. Jiný z oblouků má zase rozpětí o 30,5 cm větší, než je specifikováno v projektu.
Akvadukt je dlouhý celkem 89 metrů a 9,4 m široký. Cihlový žlab je široký 3,3 m a hluboký 1,5 metru; voda v něm byla původně hluboká 1,2 metru.
Ve dvacátých letech 19. století už kanál prosakoval a všechny oblouky měly trhliny a od té doby se pořád něco opravovalo. Zvenčí jsou například vidět železné tyče po stranách konstrukce, které ji zpevňovaly. Nejaktuálnější informace, kterou jsem o stavu akvaduktu našla, pochází z roku 2014 a říká, že zase prosakuje a čeká na celkovou opravu.
Na akvaduktu jsem si připadala jako na mostě, asi proto, že není extrémně vysoký, a tak jsem jej i bez nepříjemných pocitů přešla, jako přes most.
U stezky stojí starodávný směrovník: na jednu stranu Newtown 37 km, na druhou Welsh Frankton 19 km. I dál je kanál zarostlý, ale mladá labuť, odrostlejší mládě, je tady ve svém živlu a na hostině. Z lepších dob zůstala u stezky i značka pro kanoisty.
Akvadukt leží zhruba dva kilometry jihozápadně od Llanymynechu a aby elegantně překročil údolí a řeku, směrem z Llanymynechu kanál klesá pomocí dvou zdymadel u Carreghofa. Ačkoliv byla klíčová pro dopravu zboží po kanálu, dneska jsou spíš pro okrasu a potěchu turistů a tvoří atraktivní prvek venkovské krajiny.
Stojí tu pěkné domy, původně sloužící nábřežnému (majitel nebo hlídač přístavního mola), hlídači zdymadel a výběrčímu poplatků od projíždějících „úzkých lodí“ – lodě na kanálu se oficiálně označují jako narrow boat, je to specifický typ lodě pro plavbu na kanálech; v češtině se používá termín kanálová loď. Zejména někdejší dům výběrčího poplatků je moc pěkný.
Cestou chvílemi drobně prší a teď už jsem pevně rozhodnutá zůstat na noc v Llanymynechu někde pod střechou.
Od zdymadel jdu dál podél kanálu, většinou souběžně se silnicí, ale oddělena od ní stromy a domy vesnice Carrenghoffa a potom už začíná Llanymynech. Přede mnou trčí z křovin vysoký komín Hoffmanovy pece na vápenec. Žijí tu labutě a některé z nich jsou až nadměrně domestikované: při kraji cestičky leží labuť u plastové nádoby s krmením a ani se nepohne, když ji míjím. Domácí mazlíček.
Llanymynech je někdejší pohraniční průmyslové město spojené s těžbou a zpracováním vápence. Krásy nepobralo, působí spíš omšele. Navíc je silnicé rozdělené mezi Anglii a Wales. Napřed míjím hotel Cross Keys, kamennou georgiánskou budovu, která ve mně nevyvolává žádnou odezvu; ušmudlaný chlápek kouřící u dveří sice může být host a nikoliv personál, i když o tom pochybuji, nepříznivý dojem umocňuje.
Moji pozornost upoutalo stavení se zdobným průčelím se štítem, arkýřovým oknem a ochozem: hotel Bradford Arms. Líbí se mi a za oknem mají cedulku Volno; cena je skvělá a když mi pan majitel pokoj ukázal, nebylo co řešit. Ještě jsem si prohlédla jídelní lístek a ujistila se, že bude k večeři k dispozici i jehněčí casserole, který mně hned padl do oka. Pak už jsem mohla vyrazit zkoumat historické dědictví Llanymynechu.
Ačkoliv hotel stojí v anglické polovině vesnice, farnost rozdělená není a je velšská. Jinak je tomu se státní správou: o anglickou polovinu vesnice se stará anglická policie, Angličané vyvážejí odpadky, recyklují a zajišťují další obecní služby, na velšské straně zase velšské úřady. Tato rozdvojenost má i své jednou humorné, jindy spíš bizarní stránky. Například již zavřený hotel The Lion: budova stojí přesně na hranici, polovina v Anglii, polovina ve Walesu. Hotel měl dva – podle některých zdrojů dokonce tři – bary, dva v Anglii, jeden ve Walesu. Jednu dobu byla neděle v některých částech Walesu suchým dnem, v hospodách se nenalévalo. Ve velškém baru U lva bylo prázdno, hosté se nahrnuli do anglické části budovy do druhého baru. A pokud tomu chtěli nasadit korunu, koupili si pivo v Anglii, ale vypili si ho ve Walesu.
Méně úsměvná situace se odehrávala při první, jarní covidové vlně. Wales je samosprávný a má i svá vlastní pravidla v koronavirové době. Když britská vláda otevřela na počátku léta 4. července 2020 anglické hospody, velšské zůstaly zavřené. A tak lidé v Llanymynechu mohli chodit pít v barech v Cross Keys a v Bradford Arms, ale bar a hotel Dolphin musely zůstat zavřené.
Ačkoliv hornická tradice sahá v Llanymynechu až do pozdní doby bronzové, kdy se v kopcích nad vesnicí dolovala měď, byly to dolomitického vápence, které z vesnice udělaly v 18. a 19. století průmyslové centrum.
Nad Llanymynechem se po obou stranách hranice rozkládají lomy na vápenec – většina skal viditelných z města vznikla jako důsledek těžby. Ve stráních mezi lomy a kanálem (který dosáhl do Llanymynechu v roce 1786) se rozprostírají pozůstatky přepravy a zpracování vápence. Mezi lomy, k člunům na kanálu a k pecím tahali vozíky po kolejích koně, muly a osli. Koně tahající kanálové lodě byli výrazně efektivnější: zatímco jeden kůň utáhl vozík s nákladem jedné tuny vápence, jeden kůň utáhl kanálovou loď naloženou dvaceti tunami vápence.
V areálu , který je dnes prorostlý lesem a připomíná naučný lesopark, jsou vyznačené tři různě dlouhé okružní poznávací stezky, nejdelší zahrnuje i lomy a část přírodní rezervace.
Jsou tu pozůstatky kolejí, kamenné základy dřevěné, patrně typizované, boudy, ve které byla kancelář a která zřejmě sloužila i pro odpočinek dělníků za mimořádně špatného počasí; ruiny kontrolního domku, kde – v teple, pod střechou a u krbu! – seděl zapisovatel a vážil každý vozík kamene: týmy lamačů kamene v lomu byly placené podle toho, kolik kamene dobyly.
A pak nejzajímavější a nejzachovalější část areálu, pece. Práce u pecí na vápno byla těžkou dřinou v horku, při které hrozilo znetvoření. Vážné úrazy byly v lomech běžné. Pálené (nehašené) vápno se v mnoha odvětvích používá dodnes, například při výrobě plastů, barev, zubní pasty nebo v potravinářství do konzervantů. Tradičně se vápenec používal jako stavební materiál stejně jako tavidlo při výrobě železa a ocele. Zemědělci používali nehašené vápno jako hnojivo a zedníci na výrobu malty a sádry.
Jsou tu vertikální šachtové pece, postavené v sedmdesátých letech 19. století a vypadající jako obří kamenné lahve. Hlavní atrakcí však je Hoffmanova pec: nikdy jsem nic podobného neviděla a jsem unesena.
Pec tvořilo 14 oddělení, po každé straně pece šest a po jednom na obou koncích oválu. Shora se nakládalo uhlí a oheň nepřetržitě postupoval z jednoho oddělení do druhého. Mezi odděleními byly přepážky, které se otvíraly a zavíraly, aby oheň mohl postoupit do další. Oddělení za ohněm chladla, oddělení vepředu se postupně ohřívala.
Zdejší Hoffmanova pec je jedna ze tří, které se zachovaly ve Velké Británii; na rozdíl od ostatních je unikátní tím, že její komín zůstal neprušený, v celku. Postavili ji v roce 1899 a byla v provozu do roku 1914: ačkoliv to byl ve své době výkvět modernizace, tady byla postavena už pozdě, už byly známy lepší způsoby pálení vápna, proto fungovala tak krátce.
Uvnitř vypadá Hoffmanova pec jako jeskyně, ponurá, tmavá a strašidelná, s nízkým stropem. Dělí ji sloupy nesoucí klenbu dvou tunelů na kouř, z nichž byla přístupná jednotlivá oddělení: připomněly mi „jeskyně“, vápencové doly v Beer v Devonu, v nichž kutali již Římané, také vypadají jako podzemní chrámy.
Můj pokoj v Bradford Arms je sice malý, ale pohodlný, s odkrytými trámy ve stropě a velkou koupelnou. Z poznávací procházky jsem se vrátila v 16.50 hod. Na večeři je dost času, není kam spěchat, a tak si dopřeju napřed kávu, pak horkou sprchu a potom ještě čaj a odpočívám. Bradford Arms se mi líbí, je to přesně ten typ místa, za který jsem ochotná vydat peníze. Hotel s historií a tradicí.
Majitelé jsou milí a příjemní lidé; Rob Hedley mi později ochotně odpovídal na zvídavé otázky ohledně hotelu. Nejen zvenčí, ale i uvnitř je vidět, že byl přestavován a dostavován, řada malých místnosti s nízkým stropem a v různých úrovních, tři schůzky sem a tři tam. Srdce, jádro hotelu pochází z roku 1684, viktoriánci mu pak dali dnešní zdobnou podobu. “Původně to byl zájezdní hostinec,” objasnil mi Rob. “Na cestě z Chesteru do jižního Walesu býval zájezdní hostinec každých šestnáct sedmnáct mil (26 km), tolik koně s kočárem udělali bez střídání. U hotelu byly i stáje, kde se měnili koně.” Po straně budovy jsou dodnes vidět původní dveře, přesně ve výšce, aby cestující vystoupili z kočáru rovnou do hostince.
Jídlo se nyní podává jenom v zimní zahradě, ob jeden stůl, všudypřítomné cedulky zdvořile žádající o odstup. V praxi to tak úplně nefunguje, ale jsem ráda, že už i Wales povolil vnitřní provoz v barech a mohu si tady dát zaslouženou večeři. Tedy, napřed zaslouženou první pintu. Nedalo mi moc práce ji vypít… Jehněčí casserole – sice v Anglii, ale z velšského jehněčího, jak mě ujistila Cath Hedleyová – byl skvělý a ovocný crumble vynikající. Co víc: osm pencí z každé vypité pinty jde na ježky!
Dnes: 15.6 mi / 25,1 km
Celkem: 146.4 mi / 235,7 km