Dvakrát mě dneska dostihla historie: jednou to byla radost, podruhé starost; jednou 13. století, podruhé doba železná.
Úterý 4. srpna
Měla jsem dobrou noc: večer přestalo foukat, kolem klid a ticho; když ráno v 7.15 odcházím, pro jistotu si oblékám nepromokavou bundu: trochu krápe a takhle po ránu nejsem naladěná na zběsilé dooblékávání za průtrže mračen.
Ovce se večer vytratily a nejsou nablízku ani ráno. Pokračuji dál podél valu a zanedlouho se ukáže, že včerejší předpoklad otevřené brány byl správný, ovce mají hodně velký výběh. Podél a po valu jsem sešla až k úzké asfaltce; vypadá jako ta nejobyčejnější vesnická silnice, ale je to naopak část velmi neobyčejná cesty, která se jmenuje Kerry Ridgeway: starodávná stezka sloužící obchodníkům i honákům dobytka a ovcí, aby dostali své zboží z Walesu na trhy do anglických nížin, do Midlands a do Londýna. Patří k nejstarším cestám ve Walesu, používali ji už lidé v neolitu. Vede po vrcholku vyvýšeného terénu po hranici mezi Walesem a Anglií – nikde neklesne pod 300 metrů nadmořské výšky – a skýtá daleké výhledy na obě strany. Já ji pouze křižuji, ale musí to být úchvatných 24 km.
Přede mnou se otvírá údolí Vale of Montgomery; dolinu protíná zřetelná linie Offova valu a na obzoru vidím rozeklaný kamenitý Stiperstones a velrybí Long Mynd.
Jdu po hřebeni valu, který je provrtaný jezevčími a králičími norami a rostou na něm ztepilé duby. Končí to až plotem: a tam jsem se trochu ztratila, respektive nenašla příslušnou cestičku, odbočila do pole a pak musela přelézat bránu, abych se dostala zpět na trasu a na místní silničku u Drewin Farm.
Stezka se znovu připojí k Offovu valu, po jeho vrcholu je podél dubů vyšlapaná pěšina a tráva tu bojuje o přežití; řekla bych ale, že víc než pěší turisté dávají valu zabrat jezevci.
Z jednoho starého dubu zbyl jen pařez, který vypadá jako zosobnění velšského trůnu. Příhodné místo na snídani, už jdu hodinu. Začíná trochu foukat a když se nehýbu, je mi zima. Shodila jsem neprofuk mikinu a natáhla místo ní teplou a ještě péřovku.
Při snídani rozvažuji, zda opustím trail a půjdu se podívat do městečka Montgomery. Počasí není nejlepší, permanentně to vypadá na déšť, chladno. Ale pak si řeknu, že mi přece počasí nebude (tak úplně) diktovat, co mám dělat a kam mám jít, a tak se rozhoduji zajít do Montgomery bez ohledu na počasí, jsou to ostatně jenom dva kilometry tam a dva zpátky.
Odcházím v 9.30, na dvě teplé vrstvy navlékám ještě neprofuk mikinu plus lehkou větrovku. Zkusím to bez nepromok bundy.
Po pár metrech jsem zahlédla v trávě hnědáčka s lehce okousaným kloboukem. Jsem disciplinovaná a nechávám ho žít, co bych také dělala s jednou houbou…
Trail vede přes pozemky Mellington Hall; na hotel, rozlehlý venkovský panský dům v novogotickém slylu, nevidím, ale za stromy a plotem podél valu prosvítá karavan park se statickými karavany. U širší cesty, kterou křižuji, stojí velká tabule s nepřehlédnutelnou šipkou, avizující snídaně, obědy, večeře i kávovo-čajové pauzičky v Mellington Hall, pouhých 200 metrů vzdálené, a vítáni jsou i pěší turisté a pejskaři. Na okamžik jsem zalitovala snídaně pod dubem, mohla by to být zajímavá zkušenost a zážitek… a na oběd je ještě příliš časně.
Les, jímž procházím, stále po vrcholku valu, je přísně organizován ve jménu covidu-19 do jednosměrného provozu po lesních pěšinách. Na jaře tady musí být modré koberce bluebells, všude kolem sebe vidím jejich vadnoucí listy a polehlé stonky od květů.
Z lesa jsem se vynořila u impozantní zdobené brány, kterou prochází příjezdová cesta na panství.
Od brány jdu kousek po sinici a přes louku obdivuji starý cihlový dům s násypníkem – součást mlýna Brompton Mill na severním břehu říčky Caebitra, která zde tvoří hranici mezi Anglií a Walesem. Stojí hned vedle pahorku, který zůstal po hradu z 12. století na vrcholku pohorku je osm metrů široký zákop pro domobranu z 2. světové války.
Po silnici jsem došla k další místní raritě, vlastně skoro dvojité raritě: staré benzince a dříve populárnímu hotelu Blue Bell. Benzinka musela být v provozu naposledy někdy před rokem 1970: ukazuje cenu bezinu čtyři šilinky a tři pence za galon, což je kolem pěti současných pencí za litr.
U Blue Bell jsem se zase svlékla do původní podoby, tričko a neprofuk mikina. Podle průvodce mě na příštích dvaceti kilometrech čeká – ve srovnání s předchozím terénem – méně náročná trasa: půjdu “po jižní části Shropshire Hills a skrz kouzelné údolí Vale of Montgomery s širými poli ohraničenými živými ploty a rozlehlým parkem, které nyní zabírají dno někdejšího ledovcového jezera, a překročím Long Mountain”. Offův val tady protíná klasické viktoriánské panství a pak stoupá vzhůru k pevnosti z doby železné Beacon Ring, aby trail vzápětí spadl dolů do údolí řeky Severn k Buttingtonu. Až tak daleko se už dneska určitě nedostanu, ale zní to dobře.
Brzy odbočuji k farmě Brompton Hall a brankou do polí: na dřevěném plotě jsou tu zavěšené dvě pěkné, vyřezávané dřevěné hole. Na farmě zřejmě bydlí víc generací: před farmou jsem viděla prolézačky, trampolínu a spoustu poházených hraček a hůlky odkazují nejspíš k praprarodičům. Farma je upravená, s dlouhou starou kamennou stodolou.
Podél a přes několikero polí – Offův val je tady nenápadný a často se ztrácí pod porostem ostružin, černého bezu a trnkových keřů – jsem došla na dvůr velké mléčné farmy The Ditches. Napřed obdivuji kamennou a dřevěnou stodolu ze 17. století, která původně sloužila k mlácení obilí. Je k ní přilepený přístřešek, pod nímž nejspíš parkují auto, ale je ověšený a obestavěný květinami. Květiny jsou všude kolem, na záhonech, v truhlících, kbelících i květináčích, další jsou zavěšené v různých nádobách na plotech a stromech. Tady učitě bydlí někdo hravý!
Stezka vede po Offově valu, který stále vypadá jako vyvýšený břeh nebo široká plochá a nízká mez, a po farmářských cestách, střídavě se prodírám vysokou trávou na okraji obilných polí a vyšlapuji si po hlíně na okraji kukuřičných polí. Offův val se zase zvedá do výše a do pěšiny se místy natahují šlahouny ostružin se směsí zralých černých a nezralých červených plodů.
Konečně u úzké asfaltky, která vede do Montgomery. Studeně fouká a každou chvíli může začít pršet. Ale jak jsem si to řekla při snídani? Nenachám si tak úplně diktovat počasím!
A tak v 11.35 hod. dělám vlevo v bok a kráčím vstříc Montgomery. .
O Montgomery se píše, že to je jedno z nejhezčích malých měst v centrální části pohraničí, že má milý staromódní nádech a je rozmanitou směsí georgiánských a viktoriánských budov. Oblast dostala jméno po rytíři Rogerovi de Montgomerie z Normandie (Francie), který byl předním rádcem Viléma Dobyvatele a tyto pozemky dostal odměnou za svoji loajalitu.
Když jsem si prohlížela atraktivní The Dragon Hotel, přitočil se ke mně místní chlapík, uvítal mě v jejich městě a vyptával se, kam jdu, jaké mám plány a zda se zdržím: Montgomery je členem celobritského sdružení měst a vesnic Pěší turisté jsou vítáni, Walkers are Welcome, které se vyznačuje oficiální vstřícností k pěším turistům. Musela jsem ho zklamat, nezůstanu přes noc, ale rozhodně si chci městečko prohlédnout. Poradil mi, jak se dostat k hradu jinudy než po silnici – dal mi vybrat, kratší a strmější cesta, nebo delší a po silnici – a popřál mi krásný den. Ten bych rozhodně potřebovala: studený vítr a zatažená obloha vzbuzovaly nejistotu o příštích hodinách.
Protože hrad byl hlavní důvod, proč jsem odbočila do Montgomery, vydala jsem se rovnou tam. První dojem je ohromující: ač zřícenina, zachovalé zdi a hradby svědčí o tom, že hrad býval kdysi mohutný. Nejen to, určitě to byl hrad varující: Se mnou si raději nic nezačínej!
Den před svými 16. narozeninami, 30. září 1223, přibyl král Jindřich III. do Montgomery. Vracel se z potyčky s Llywelynem ap Iorwerth a bylo mu jasné, že potřebuje posílit svoje obrané pozice v pohraničí podél řeky Severn.
Jindřichův rádce Hubert de Burgh – ten samý Hubert, který přestavěl „tři hrady“, White Castle, Skenfrith a Grosmont – zvolil tenhle kopec jako vhodné místo pro nedobytný hrad. Hubert jako odborník a válečný veterán se zkušenostmi z obléhání hradů v Anglii i Francii věděl, o čem mluví. Jindřich pověřil Huberta vedením celého projektu a výstavba začala obratem.
Hubert rychle postavil dřevěný hrad, který byl nahrazen kamenným tak, jak čas a peníze dovolily: začal s vnitřním nádvořím a postupoval vně.
Přešla jsem most na velké střední nádvoří; využívám sílu větru a suším tarp. Musím ho pořádně držet, aby mi neuletěl. Kdyby svítilo slunce, byl by suchý za pár minut, takhle mu to trvá chvilku déle.
Dívám se při tom do údolí řeky Camlad – a do Anglie. Je hluboko pode mnou; je mi jasné, proč Hubert de Burgh zvolil tuhle horu a také chápu, že hrad musel být sám o sobě manifestací síly a odrazoval už od pohledu.
Když pootočím hlavu doleva, vím – i když nevidím – že něco přes půldruhého kilometru odsud je brod Rhyd Chwima neboli Montgomery Ford, důležitý přechod řeky Severn, vstupní brána do srdce Walesu, z anglického pohledu, a vystavění hradu znamenalo, že tato cesta zůstane uzavřená pro Llywelyna ap Iorwerth. Ten pochopitelně chápal brod jako klíč k Anglii a dvakrát se pokusil zmařit Hubertovy záměry; napadl hrad v letech 1228 a 1231, ale ani jednou neuspěl. Při druhém útoku však spálil nové pohraniční město vyrůstající v údolí. Což byl chytrý tah: město mělo být zdrojem hradních příjmů.
Po dalším mostě vcházím do vnitřního hradu; ze zdejší brány se dochovalo dost na to, aby návštěvník pochopil, že byla v podstatě nepřekonatelná.
Každý hrad má nějakou záhadu, obvykle mordýřskou historku, v nejlepších případech spojenou se strašidlem. Podezřelá smrt na hradě Montgomery se vztahuje přímo k této bráně – a já stojím přesně na místě, kde 1. ledna 1288 našli umírající ženu. Byla to Maud, vdova z města. Přišla na hrad, aby jí zástupce velitele hradu, William of St Albans, vrátil pánev.
Maud měla na hlavě hrůzné zranění způsobené kamenem, který ležel opodál. Než se den nachýlil ke svému konci, Maud zemřela.
Uplynulo devět let – a Maudina dcera Mabel obvinila Williama, že úmyslnně zabil její matku.
Vyšetřování se odehrálo 27. dubna 1297. William uvedl, že v době tragédie byl v místnosti nad bránou se svými krejčími. Když si zkoušel svůj nový plášť, zachytil za kámen, součást v místnosti uskladněné munice, a kámen propadl padací mříží právě v okamžiku, kdy k ní přišla Maud a způsobil jí smrtelné zranění. Porota Williamovi uvěřila a případ byl zaznamenán jako smrt nešťastnou náhodou.
Otázky ovšem zůstávají… Skutečně to byla náhoda? A proč Mabel čekala devět let, než vznesla obvinění?
Kameny tu mohou z drolících se zdí spadnou i dneska, a tak raději pokračuji dál, na vnitřní nádvoří a do samotného srdce hradu. Stojí na nejsevernějším výběžku hory a bylo vystavěno z kamene mezi lety 1224 až 1233 (střední nádvoří bylo v té době vybudované ze dřeva; z kamene ho přestavěli v období 1251–3).
Huber postavil vnitřní nádvoří jako pevnost: kdyby se nepřítel dostal skrz všechny ostatní zábrany, překonal dva padací mosty a první i střední nádvoří, tady mohla posádka vydržet až do hořkého konce. Tady je nejen nejmohutnější opevěná brána, ale také nejsilnější zdi na celém hradě a nejdůležitější věc pro vydržení dlouhého obléhání, studna.
Vyrubat studnu a postavit nad ní kamennou věž byla Hubertova priorita. Byli sem přivezeni horníci z Forest of Dean v Gloucestershire: museli se prokopat skrz tvrdou skálu až do hloubky 64 metrů, než narazili na vodu.
Třinácté století bylo v pohraničí dobou souboje vůlí i vojsk, souboje hrdosti i ambicí, souboje anglického krále s velšskými vladaři; 29. září 1267 byla nedaleko hradu, u brodu Rhyd Chwima přes řeku Severn, podepsána Montgomerská úmluva, kterou anglický král Jindrřich III. uznal Llywelyna ap Gruffudd velšským princem (Prince of Wales). Bylo to poprvé a naposled, kdy anglický panovník uznal práva vládce Gwyneddu vládnout Walesu; v podstatě se tím vytvořil Wales jako oddělené území.
Mír snížil strategický význam Montgomery a v roce 1343 už byly části hradu v havarijním stavu. Naposledy se hrad dostal do akce v období občanské války, kdy se nížina malebně se rozprostírající pod hradem stala jevištěm největší a nejrozhodujícnější bitvy, která se odehrála ve Walesu za první občanské války.
V pozdním létě roku 1644 už parlamentní vojska ovládala většinu Shropshire, a tak se velitelé rozhodli posunout svou moc víc na západ údolím řeky Severn a zlomit royalisty, kteří se drželi ve středním a severním Walesu. Začátkem září obsadila město Montgomery a bez boje i hrad. Neuplynul ani týden a přihnali se royalisté – stoupenci krále Charlese I. – oblehli Montgomery a 18. září 1644 napadli v údolí parlamentaristy.
Bitva se odehrála na rovině jižně od řeky Camlad. Royalistický útok se zpočátku vyvíjel zdárně, ale parlamentaristé se přeskupili, šli do protiútoku a napřed obrátili na útěk protivníkovu jízdu a pak i pěchotu.
Bitva trvala sotva hodinu, ale výsledek byl přesvědčivý: 500 royalistů zahynulo a 1500 padlo do zajetí, parlamentaristé ztratili pouze 40 mužů a ukořistili množství zbraní a munice. Hradu Montgomery se však stala občanská válka osudnou: byl odsouzen k zániku, aby se už nikdy nemohl postavit na odpor, a v roce 1649 byl na příkaz anglického parlamentu, respektive na příkaz Olivera Cromwella, zdemolován.
Obešla jsem hrad zvenčí: ačkoliv je sráz na nejsevernějším konci zarostlý křovím a ostružiním, je dobře vidět, jak je kopec vysoký i vidět skalnatý podklad vrcholku, na němž hrad stojí. Příkopy jsou dodnes široké a hluboké a člověk se cítí jako trpaslík, když jimi prochází a nad ním se tyčí sice poškozené, ale pořád odrazující a respekt vzbuzující hradby a zdi.
Do města jsem se vrátila po silnici a znovu kolem bývalého vězení. U hotelu Dragoun jsem zaváhala, hlad se ozýval, ale pohled na ceny na vyvěšeném jídelním lístku mě rychle vykázaly do příslušných mezí. Docela mě překvapily: město v tuto covidovou dobu určitě netrpí nadměrným přílivem turistů a hotel nadbytkem potenciálních strávníků, čekala jsem vstřícnější ceny.
Rozvržení ulic se v Montgomery od doby založení města prakticky nezměnilo. Většina domů je georgiánských a odráží roky velkého rozmachu a prosperity, kterou město zažívalo v 18. a 19. století, kdy bylo kvetoucím obchodním střediskem a hlavním městem hrabství.
Moji pozornost přitahuje už od pohledu kouzelné „Bunnerovo tradiční železářství“ – nemohu od něj odtrhnout oči a musím se dost přemáhat, abych se tam nevydala. Ale umím si představit, že s batohem na zádech bych tam byla jako slon v porcelánu. Na tabulce s informacemi o městě o něm mluví jako o králičí noře, která si však zaslouží návštěvu. Založili ho v roce 1892 a stále ho provozuje ta samá rodina.
Pokračuji zpět na náměstí kolem budovy, v níž je kromě knihovny i muzeum malých modelů autíček Cloverlands Model Car Museum: vystavuje celoživotní sbírku slečny Gillian Rogersové z Trefnanney nedaleko Welshpoolu. S více než 4 000 exponátů je to největší kolekce modelů aut ve Walesu. Je otevřeno, patrně jedno z mála otevřených muzeí ve Walesu.
Prošla jsem náměstím k bistru a obchůdku Castle Kitchen, který jsem si očíhla hned po příchodu: nakoupila jsem si nějaké potraviny s sebou a usadila se ke stolečku před bistrem s výborným domácím quichem s lososem a se zeleninovým salátem, kávou a čokoládovým mandlovým dortem – polovina už byla skoro navíc, ale poprala jsem se s ním a snědla ho celý. Nicméně si slibuji, že už si přestanu tyhle dorty kupovat, je mi z nich pak těžko.
Ještě jsem zaskočila do Sparu pro čedar a housky a potom už jsem na odchodu. Ještě jednou jsem se zastavila v bistru a požádala o vodu.
Po cestě jsem se zastavila u kostela; tak trochu jsem čekala, že bude zavřený, a byl. Stejně mě to zklamalo. Farní kostel sv. Mikuláše byl založený v roce 1227; pochopitelně se nevyhnul přestavbám, ale chtěla jsem vidět původní, údajně krásně vyřezávaný lektern ze 13. století a také tam prý mají moc hezké misekordie, ty mě vždycky baví, vyřezávané výjevy na nich jsou obvykle žertovné.
S pocitem dobře odvedené práce pochoduji z města stejnou cestou, kterou jsem přišla, až k asfaltce. Tam naopak odbočuji doleva místo doprava, nevracím se na původní místo stezky, ale chci vyjít kousek dál, za lesem. Musela jsem zkřížit cestu ovcím, ale ani jedna strana nepřišla k úhoně, a podél vysoké kukuřice jsem se dostala na stezku a pokračovala podél pole dál, s neustálým výhledem na horu Corndon Hill (203 m), která se zvedala v dáli jako nepřehlédnutelná modelka.
Prašná polní cesta podél žitného pole mě vedla z kopce do údolí řeky Camlad. Za hradbou živého plotu a stromů se schovávalo místo jménem Devil‘s Hole neboli ďáblova díra, kde se našly nejstarší známé fosilie sladkovodní ryby v Británii.
Nevadí mi, že tam nevidím… těším na něco jiného, co mám před sebou, a jsem zvědavá. Za dvacet minut jsem tam: u lávky přes řeku Camlad. Řeka je v těchto místech silné slovo, je to spíš říčka, v nejbližším okolí zarostlá křovinami; moc vody v ní právě teď není a o svižném toku se také nedá mluvit. Na druhé straně je sice vyšlapaná a trochu i vysekaná pěšina, ale kopřivy na okraji pole dobývají své území zpět. Za pásem buřiny se táhne zelený lán nízké trávy, za ním živé ploty, stromy, obilná pole. Hledím na tuhle krajinu trochu zklamáná, ale zároveň se sama sobě směju, protože to, na co jsem se tak těšila, je jenom legenda, navíc jedna z mnoha, a nikde není psáno, že by tu stál jakýkoliv památník nebo vůbec cokoli, co by legendu připomínalo. Někde na této rovině, přesněji u Rhyd-y-groess, se totiž měl odehrát poslední boj krále Artuše, bitva u Camlannu. Někde jsem vyčetla, že „dva výzkumy tvrdí, že identifikovaly Rhyd-y-groess jako místo bitvy“. Po pravdě, s Artušem je to trochu jako s UFO a míst, která se uvádějí jako dějiště jeho poslední bitvy, je hned několik od Cornwallu na jihozápadě až po Cumbrii a Hadriánův val na severu. Ale pohádka je to krásná, romantická , a protože ji mám moc ráda, dovoluji sama sobě trochu hlouposti a pošetilosti.
Zpátky oběma nohama na zem mě přivedl nápis na brance u půvabného domku Pound House: Čím víc se toho dozvídám o lidech, tím víc miluji svého psa.
Rozesmálo mě to, i když je to spíš k pláči.
Přešla jsem silnici, a tím skončila nížina a rovinka, šplhám do prudkého kopce. Odměnou je mi asi poslední, ale úplně nejlepší pohled na bojiště z roku 1644: rovina jako na dlani a za ní se zvedá kopec s montgomerským hradem.
Prudké stoupání naštěstí nebylo dlouhé, ale oblohu nade mnou obsadily šedivé mraky a najednou jako kdyby se setmělo, i když je teprve pět hodin. Terén se zvolna, nenápadně, ale nekonečně zvedá a poprvé před sebou vidím Long Mountain. Výhled do kraje, do Walesu i do Anglie, je úžasný, daleký a setrvalý, takže se co chvíli zastavuji a rozhlížím.
Dostala jsem se k místu jménem Nantcribba, které bývalo v 19. století součástí experimentu s modelovou farmou. Zůstal akorát přestavěný cihlový dům a vysoké zdi někdejší viktoriánské zahrady, tzv. walled garden. Nantcribba byla součástí Leightonského panství, který mám před sebou.
Chvilku jsem musela jít podél frekventované silnice, ale pak jsem odbočila na stoupající úzkou asfaltku s mohutným, ale vážně vysokým a mastodontním valem po levici. Vesnici Forden míjím jen tak po okraji a pokračuji po silničkách a polích a pak zase po silničce: v tu chvíli jdu nejen souběžně s Offovým valem, ale také po dávné římské silnici vedoucí z Wroxeteru (Viriconium) do Forden Gaer.
Když jsem si dělala domácí úkol ohledně Leighton Estate, našla jsem o něm docela zajímavé informace a říkala jsem si, že bych ho mohla trochu prozkoumat a najít si tam místo k přenocování, pokud tam dorazím ve vhodnou dobu. Pro nocleh je doba víc než vhodná, k bráně jsem přišla v 17.45 hod. Za ní stojí domek, Greenwood Lodge, který vypadá jako tudorovská gotika, ale je to viktoriánské pseudo, z padesátých let 19. století, a někdo v něm bydlí. Tabulka na bráně informuje o nekróze místních jasanů, sděluje mi, že veřejné cesty jí nejsou dotčeny, a další tabulka o pár metrů dál mě směruje do kopce s tím, že se mám držet veřejně přístupné cesty. Hm, tak s tím prozkoumáváním to asi až tak nevyjde…
A nevyšlo: kdekoliv byla nějaká odbočka, strážila ji tabulka s nápisem Soukromé a Drž se stezky. Tak jsem se držela a šlapala, co to šlo. Stále do kopce, po stranách listnaté křoví a listnatý les a potom les vysokých smrků; v lese bylo ještě temněji než mimo něj, foukal silný vítr a les byl plný popadaných stromů. Ráda bych přidala do kroku, ale rychleji už to nešlo.
I když spěchám, nemohu si nevšimnout krásných vysokých kalifornských sekvojí (sekvoj vždyzelená); byly sem poprvé vysazeny v roce 1857 a dneska jsou chráněné.
V protisměru jsem potkala dvojici kolem pětačtyřiceti se psem; ptali se mě, kam jdu a kde budu dneska spát – chápu, že byli zvědaví, široko daleko není žádné ubytovací zařízení. Ex post mě napadlo, že to možná byli obyvatelé domku u vstupu na panství a byla jsem ráda, že jsem sice prohlásila, že nevím a musím si najít nějaké místo, ale zároveň jsem rozhodně a jednoznačně sdělila, že se chci co nejrychleji dostat z lesa. To by mi ještě tak scházelo, aby mě tady po lese honil nějaký správce!
Ani nemám čas litovat, že si to tady víc neprohlédnu, jsem protikladně soustředěná na jediný cíl: být co nejdřív pryč. Přitom zajímavostí by tu pár bylo. Třeba cypřiš leylandský. Možná ho sami máte u domu, na zahrádce nebo roste u některého z vašich sousedů; někdy se mu zkráceně říká jen leylandie. Takový zahrádkový inventář a někdy také zdroj sousedských půtek, když se příliš rozroste a stíní nebo brání ve výhledu. I když jste ho nejspíš koupili v oblíbeném zahradnictví, jeho kořeny sahají, obrazně řečeno, velmi pravděpodobně do lesa, jímž právě procházím. Protože téměř všechny leylandské cypřiše na světě jsou potomci stromu, který náhodně vyrostl tady, na pozemcích Leighton Estate. John Naylor, který získal tyto pozemky v roce 1847 jako svatební dar, sbíral stromy z celého světa. Křížovým opylením mezi Monterey and Nootka cypresses vznikl výrazný strom, který byl poprvé popsán v roce 1888. Oba „rodičovské“ druhy jsou původní v různých oblastech Severní Ameriky, ale zkřížily se tady, na Leighton Estate.
Původní leylandský cypřiš padl za bouře v roce 1954. Lesníci z něho vzali větve na testy a komerční pěstitelské školky brzy zjistily jeho potenciál jako rychle rostoucí rostliny do živých plotů.
Druh byl pojmenovaný podle dřívějšího příjmení rodiny Naylorových: John Naylor dostal panství a dům Leighton Hall od svého strýce Christophera Leylanda, který koupil Leighton Hall v roce 1845 za peníze, které vydělal v bankovnictví.
Kromě cypřiše jsem při průchodu Leighton Estate minula i hájek s araukáriemi, které jsou dalším dědictvím záliby rodiny Naylorových v exotických stromech; jejich přirozeným prostředím je Jižní Amerika.
Široká a pohodlná lesní cesta pokračuje, ale já musím poslechnout zdvořilou žádost a odbočit na pěšinu vzhůru. Trail je chvílemi příjemnou lesní stezkou s vysokým smrkovým lesem po jedné straně (stále spousta popadaných stromů) a vysokým Offovým valem vpravo, a chvílemi klikatící se úzkou pěšinou lemovanou kopřivami, ostružiním, travinami a mlázím. Pak jsem se opět dostala na zase jinou širokou lesní cestu a míjím krmítka pro bažanty, které slyším ze všech směrů. Cestu přede mnou ohraničuje zídka a když k ní přijdu, vidím, že sráz pod cestou přetíná další zídka a všude běhají bažanti; jak se k nim přiblížím, nastává typický bažantí chaos a prchají, jako kdybych byla liška na lovu.
Zeď pode mnou mi připadá jako přehrada, i když nevidím žádnou vodu, která by tudy tekla a všechno je hodně zarostlé. Na sloupku u cesty je tabulka s QR kódem k informacím a ano, stojím nad bývalou přehradou s hydroelektrárnou, byl to pokus pohánět stroje na farmě elektřinou, ale měl krátké trvání. Rezervoár před přehradní zdí býval známý jako Offovo jezírko; teď bych to tady nazvala Bažantí rej. Celkem zde bývaly čtyři nádrže za sebou, které sbíraly vodu na pohon hydroelektrických strojů přehrady.
Je tři čtvrtě na sedm, světla ubývá, větru přibývá, zejména když se už definitivně vynořím z lesů mezi pole, a místo na přenocování pořád nikde. Už je mi naprosto jasné, že vylezu až na kopec, kde bývalo v době železné hradiště. Cesta vede mezi poli a vítr odfukuje jakoukoliv myšlenku, že bych snad na některém z těch polí mohla kempovat. Sfoukl by mě jako zrníčko prachu. Ovšem výhled je opět dechberoucí: stoupám na jižní konec Long Mountain (velšsky Cefn Digoll); hora se rozprostírá na hranici mezi Anglií (Shropshire) a Walesem (Powys) a je odsud fantastický rozhled přes údolí řeky Severn do Walesu a do dáli až na Cadair Idris a Snowdon. Za dobrého počasí je prý vidět až do vzdálenosti 110 kilometrů.
U hradiště bylo na první pohled jasné, co jsem cestou už tak nějak tušila: tady taky kempovat nebudu. Všude vysoká tráva, žádný rovný plácek a vichr ze všech stran, nic mu nestálo v cestě. Val ani les, který zarostl hradiště, nejsou žádnou překážkou.
Hradiště Beacon Ring zabírá vrchol Long Mountain (408 m) a bylo vybudováno a osídleno od pozdní doby bronzové přes dobu železnou až do doby, kdy už ve Walesu byli Římané, mezi lety 1000 př. n. l. a 60. Chránil ho široký val a příkop a mělo dva vchody na protilehlých stranách, na severu a na jihu.
Beacon Ring je velšsky Caer Digoll (caer = pevnost, digoll = kompletní, vcelku), což krásně velšsky drnčí [kchaer dýgoř].
Val i příkop zůstávají nepřehlédnutélné, ale vnitřek tohoto opevnění je zarostlý stromy. Kdyby nebylo tak pozdě, trochu bych to tam prozkoumala; na leteckých snímcích vypadá hradiště jako obrovský kulatý koláč s mnohutným okrajem a bohatou vrstvou náplně navršenou do kupky. Kdysi tu bývaly místo stromů louky, ale v roce 1953 sem vysadili stromy na památku korunovace Alžběty II. s tím, že jehličnany a buky tvoří monogram EIIR. Hradiště vlastní archeologická neziskovka, jejímž cílem je obnovit zde louky. To jsem tedy zvědavá, jak to chtějí udělat. Možná vykácí všechno kolem až na monogram…
Budka s razítkem stojí hned u lavičky, takže ji nepřehlédnu. Mrzí mě, že tady tak strašně fouká, ráda bych se zde utábořila, i když ve vysoké trávě by to asi nebylo úplně nejchytřejší, ale výhled odsud by za to stál.
To, že se vrcholek jmenuje Beacon Ring, není náhodou. Určitě sloužil jako stanoviště signálních ohňů po dlouhá staletí, nejspíš i tisíciletí. Kopec v řetězci signálních kopců. Nejstarší záznam, který to potvrzuje, pochází z roku 1663: na mapě Leighton Estate je zobrazený sloup s košem na oheň a žebřík ma místě označeném jako „The Beacon Place“. V železném koši obvykle hořelo lano napuštěné dehtem a oheň signalizoval nebezpečí. Nákres hradiště na mapě je patrně vůbec nejstarší zachycení vrcholového hradiště ve Walesu.
Naposledy tu signální oheň vzplanul v červnu 1887 na oslavu zlatého jubilea královny Viktorie – 50 let na trůně.
Viktorie a Alžběta II. ovšem nejsou jediná královská propojení s Beacon Ring; co víc, jejich připomenutí zde nejspíš souvisí právě se staršími zdejšími královskými událostmi.
První z nich může být realita, ale také jen legenda. Říká se, že kolem roku 630 zde měl na vrcholku Long Mountain vojenský tábor princ Cadwallon, „král Britů“, když bojoval s Edwinem, anglosaským králem Northumbrie. Legenda – sága Canu llywarch Hen, Píseň o Llywarchovi Starším, pocházející z 9. nebo 10. století – říká, že Cadwallon zde tábořil sedm měsíců a jeho vojáci měli s nepřítelem sedm šarvátek denně… To zavání spíš legendou než realitou.
Druhý královský dotek však legendou není: v srpnu 1485 se hora Long Mountain stala místem, kde se spojily vojenské síly Jindřicha Tudora při jeho tažení za svržením krále Richarda III.
Jindřich a jeho za pochodu se rodící armáda, která v té době měla kolem 2 000 žoldáků, táhl z Pembrokeshire přes Cardigan a Machynlleth. Druhá skupina, kterou vedl Rhys ap Thomas, šla jižnější cestou z Pembrokeshire přes Brecon na Long Mountain. Tady se k nim připojili vojáci ze severního Walesu a vznikla armáda téměř 4 000 mužů.
Co bylo dál?
Tak silná podpora ve Walesu dodala Jindřichovi na další cestu sebejistotu: táhl přes hranice do Shrewsbury a nakonec velel zhruba 5 000 mužů v okamžiku bitvy u Bosworthu, Leicestershire (22. srpna 1485). Jeho protivník, král Richard III., měl k dispozici téměř dvojnásobek vojáků, ale jak známo, nebylo mu to nic platné. Byl zabit, Jindřich Tudor byl korunován jako Jindřich VII., skončila třicetiletá válka mezi rody Lancasterů a Yorků (válka růží) a začala éra Tudorovců.
Na mých toulkách Anglií a Walesem mě fascinuje a nekonečně baví, že jsou plné historie, že se na nejneočekávanějších místech propojují různé historické události a vlivy a dávají jim úplně jiné vibrace. Tohle mohl být prostě jenom další kopec, který jsem musela vylézt a přelézt, navíc v hnusném počasí, skoro večer a nervózní, kde budu přenocovat. Jenomže všechna ta historie s ním spojená dává tomuto zážitku křídla. Nevadí, že jsem na místě znala jen polovinu souvislostí; i teď, když ex post objevuji další detaily, cítím radost a uspokojení z toho, že jsem tam byla a mohla jsem na vlastní kůži a oči tohle místo poznat.
Obcházím hradiště příkopem, případně po jeho náspu, podle toho, kde je to průchodnější; snažím se jít spíš příkopem, protože jakmile jdu po náspu, poněkud se ve větru potácím.
Než jsem odbočila od hradiště do dalšího lesa, minula jsem televizní vysílač; stojí tu od sedmdesátých let a jakoby navázal na dávnou „vysílací“ historii hory: dnešní stožár je hlavním přenašečem televizních programů pro většinu středního Walesu.
Procházím komerčním smrkovým lesem, napřed pod vzrostlými stromy a potom mám z obou stran houštiny smrkových teenagerů a údajně také budoucí vánoční stromky na Cwmdingle Plantation. Pěšina je chvílemi mokrá a bahnitá. Je pozdě, trochu temno a necítím se zde úplně nejlépe. Potom branka a za ní svažující se a do dáli se táhnoucí zelené pole. Je mi jasné, že to je moje nocleziště. Je 19.20 hod., začíná krápat a vítr se nemá k tomu, že by přestal. Hledám nějaký přijatelný plácek; na jednom místě mi připadá okraj pole méně se svažující než jinde, a tak jsem postavila tarp a nachystala si rychle spaní. Sedím částečně pod tarpem; vítr nepolevuje, ale lebedím si, jaké mám štěstí, Cwmdingle Plantation mě trochu chrání, i když je to ve větru značně hlučná bariéra. Pohled přes pole do dáli je trochu depresivní: hory na obzoru jsou jako za hustě tkanou záclonou, nevím, zda je to jen mlha, nebo i déšť, ale jsem ráda, že tam nejsem. Jakpak asi bude zítra?
K večeři dojídám humus a křupavé chlebíčky, popíjím čaj a uvažuji nad tím, zda je ve směsici posekané i čerstvé trávy hodně nepřátelských mušek, nebo ne.
Mám zvláštní pocit, že něco je jinak než obvykle. Pak mi to dojde: žádné ovce nablízku, žádné bečení. Staly se už takovou součástí mých dnů, večerů a nocí, že když je najednou klid, připadá mi to divné.
Usínám v půl desáté.
Dnes: 26.9 km
Celkem: 210,6 km