Strastiplný výraz zchváceného plže v okamžiku těsně předtím, než dostane infarkt mi na selfíčku připomíná, že kopec byl opravdu, ale opravdu strmý.
Pondělí 3. srpna
Probudila jsem se v 6.40 a zůstala jediným člověkem viditelně a slyšitelně vzhůru až do svého odchodu chvilku pod osmé hodině. Domácí zjevně ještě spali, naprosto bezstarostní ohledně mojí snídaně. Docela jsem se těšila na „úplnou anglickou”, v B & B obvykle bývají velmi dobré, hostitelé se snaží. Tito nikoliv. Třeba si řekli cizinka, neví jak to chodí… Obsloužila jsem se sama v jídelně, muesli, toast s marmeládou, instantní kava. Cítila jsem se ošizená a byla jsem naštvaná. Mohla jsem čekat, až se proberou, a svoji snídani vymáhat, ale usnesla jsem se, že mi za to nestojí a nechci ztrácet čas. Alespoň jsem pomstychtivě vymetla košík s ovocem a odešla.
Čeká mě den v kopcovité krajině jižního Shropshire.
Cesta vede kolem zavřeného informačního centra, před nímž je směrovník: Sedbury Cliff, kde Offa’s Dyke Path začíná, 80 mil; Prestatyn, kde končí, 97 mil. Potom rovnou k řece Teme a kousek podél; na jednom místě je legrační můstek: uprostřed ho půli žlutá čára s otiskem boty na každé straně, přesná hranice mezi Anglií a Walesem. Takže jednoduše a ověřeně můžete stát každou nohou jinde, což se mi nepochybně stalo až do dnešního dne již mnohokrát, ale zde to je oficiálně a zábavně. Udělat si selfie, na kterém by byla hlava i chodidla je ovšem zapeklitá záležitost a výsledek je prapodivný.
Pod pár krocích míjím směrovník s nápisem Vítejte ve Shropshire a pak na brance dřevěnou ceduli, která mi dává na vědomí, že vstupuji do AONB, Oblasti mimořádné přírodní krásy Shropsire Hills. Louka podél řeky je rovinka a tráva má ve světle slunce žlutozelenou barvu; břehy řeky na mé straně jsou vytvarované jako kdyby je vykrájelo velké vykrajovátko na vánoční cukroví. Vykrajovátko řeka si je tvaruje podle libosti.
Přešla jsem řeku po nevzhledném mostku a také koleje, které náleží vyhlášené železniční trati Heart of Wales vedoucí napříč Walesem od jihu na sever nejkrásnějšími scenériemi. Kolem pole, kde se pásli dva koně maskovaní za zebry – protože hmyz má problém orientovat se na zebří kůži, a tak přehozy se zebřím vzorem lépe chrání koně před dotěrnými mouchami – a vzhůru na první kopec dne. Napřed lesem Kinsley Wood a od začátku pěkně zostra, pak pěšinou mezi kapradím a ještě ostřeji vzhůru, až pěšina opustí přímý směr a stočí se doleva a po úbočí, sice pořád nahoru, ale už tak nějak laskavěji, úzká pěšina vyšlapaná do svahu se změní v širokou travnatou cestu přes otevřené louky a pastviny až na západní svah Panpunton Hill, kde jsem v devět. Cestou jsem potkala v protisměru holku trochu při těle s velkým batohem, šla jenom v tílku; pozdravily jsme se, ale ani jedna z nás viditelně neměla chuť do konverzace.
Většinu času jdu trochu “vlevo hleď”, protože celý prostor zabírá údolí meandrující řeky Teme a lesnaté svahy a hory za ním; jako speciální bonus mám skoro pořád výhled na působivý Knucklas viaduct s 13 oblouky, oficiálně otevření 10. října 1865. Na tu dálu nevidím detaily, ale vím o něm, že je dlouhý 174 metrů, jeho maximální výška je 23 metrů a uvádí se o něm, že to je jeden z nejpitoresknějších viaduktů v Británii, neboť jeho ochrannou zídku zakončuje cimbuří typické pro britské hrady, na každém konci má půlkruhovou věžičku a ještě hranatou věžičku, obě rovněž s cimbuřím. Postavený je z hrubého kamene a vypadá, jako kdyby tam byl už po staletí. Tato výzdoba ovšem nejde na vrub železnicei, ale místnímu majiteli pozemků, který objednal dekorativní práce. Viadukt překračuje údolí Heyope Valley a potok Ffwdwen Brook nedaleko údolí řeky Teme a jenom půl míle od hranice s Anglií.
Offův val mám po pravé ruce a většinou je tady nízký, stále však nepřehlédnutelný. Nenápadné dlouhé stoupání vyvrcholilo prudkým sešupem k farmářské silničce a pěšinou vzhůru na druhé straně až k trigonomickému sloupu na kopci Cwm-sanaham Hill (405 m), kde jsem v deset hodin. Pořádně fouká. Vyrazila jsem ráno v tričku, ale už za Panpunton Hill jsem oblékla neprofuk mikinu. Je to zde prominentní místo s rozhledem 360 stupňů, a tak navzdory větru postávám a kochám se. Vlevo, za Teme Valley se zvedá Radnor Forest, a protože je jasno, vidím i telekomunikační stožár na vrcholku Black Mixen.
Jak jsem nenápadně stoupala, tak nyní nenápadně klesám, ale za chvíli se to změní v sešup po úzké stezce mezi kapradím a pichlavými keři hlodáše. Štěstí, že neprší, jinak by to byl skluz, ne sestup. Na úpatí svahu stojí starý kamenný domek Brynorgan, který je na straně ke svahu nabílený a má k sobě přilepenou nízkou přístavbu s moderními okny, ale když ho obejdu, ukáže mi svoji původní tvář; v předdveří jsou vyskládaná polena a nenápadně kolemjdoucímu připomínají, že tady život nebude procházka růžovou zahradou a nejspíš je třeba topit i v létě.
Další kus cesty vede střídavě chvíli po asfaltu, po pastvinách i po kamenitých cestách, až se za farmou Garbett Hall ustálí na kamenité cestě stoupající vzhůru; Offův val se tady vine v impozantní podobě.
Následující hodinku a něco charakterizuje boj s živly a s vlastní nerozhodností: bude pršet, nebo nebude? Změní se ty kapky v liják, nebo nezmění? Mám se víc obléct, nebo to přejde? Protože vítr je chladný a intenzivní a co chvíli spadnou nějaké kapky. Jenomže já už to počasí znám: když se navlíknu, zanedlouho přestane krápat, bude mi horko a budu se zase svlékat… Dvojice se psem, která šla v protisměru, byla zateplená včetně čepic.
Co chvíli si fotím val, protože je tady krásně vysoký a široký a vůbec mohutný; na svazích klesajících do údolí Teme na opačné straně se pasou ovce a koně, neteční k počasí a mým dilematům.
Když jsem vyšlápla po severních svazích Llanfair Hill na zjevně nejvyšší bod, protože pak začala stezka klesat – a byl to nejvyšší bod, který samotný Offův val dosahuje na své trase po velšské hranici – staly se padající kapky hustšími a vítr ještě prudším, takže jsem to vzdala a hbitě natáhla dlouhé kalhoty a přes neprofuk mikču přidala ještě větrovku.
Neuplynula ani čtvrt hodina a zase jsem to všechno svlékala… Ne že by se odpoledne změnilo v tropy, stačilo sejít z vidrholce. Další cesta vedla po asfaltce a viditelně stoupala – bylo jasné, že mi bude ještě tepleji… Silnička stoupala a klesala, klikatila se a držela mě docela dlouho, až jsem se dostala k místu, které průvodce zmiňuje jako jednu ze dvou možností ubytování cestou, B & B a kemping na farmě Springhill Farm. Farma působí zanedbaně a rozhodně nevypadá na to, že zde bylo nějaké B & B! Není tu ani žádný poutač, žádná cedule, žádná nabídka.
Jen jsem minula dům, objevila se ošlehaná cedule přibitá na sloupku u brány na pole: kempink; horká a studená voda, záchod. Nevěřím svým očím! Na poli jsou akorát dvě popelnice a pasou se tu ovce. Třeba je to jenom podoba covidového léta, ale jsem ráda, že jsem se na tuto zastávku nespoléhala a ani se nedostala do situace, kdy bych o ní měla uvažovat.
Je 12.46, když si fotím kempingovou tabuli, a vzápětí opouštím asfaltku a odbočuji přímo naproti k severu na travnatou cestu kousek podél lesa, z něhož se pod pár desítkách metrů vynoří Offův val obrostlý a obklopený kapradím; ani bujná zelená záplava však neskryje jeho mohutnost. Před sebou vidím Clun Valley, údolí řeky Clun, a linii Offova valu na vzdálených svazích.
Už hodnou chvíli mám hlad a jenom hledám vhodné místo – to znamená nablízku stromu s hustou korunou. Není nic protivnějšího, než když začne pršet ve chvíli, kdy jste uprostřed vaření oběda.
Cesta i val prudce klesají, trochu se kroutí a potom se k mé radosti objeví mohutný dub. Val mě trochu chrání před větrem a navíc vysvitlo slunce, a tak jsem strávila příjemnou hodinku obědem, který zahrnoval i kávu; nemám starost o vodu, protože asi tak jeden až dva kilometry přede mnou má být kohoutek, jediný záměrně instalovaný kohoutek na trase pro turisty.
Odcházím pět minut po druhé; pode mnou v údolí je vesnice Newcastle s kostelem (Anglie), ale trail míří jinam. Procházím kolem vjezdu na dvůr farmy Lower Spoad – původně to byl středověký hrázděný dlouhý dům, lovecká chata, daří se mi zahlédnout kus zdi… uvnitř prý mají nad krbem trám ze 16. století s velkolepou vyřezávanou loveckou scénou. Škoda, že nejsem oprsklejší, mohla bych zaklepat a požádat, aby mi ho ukázali. Ačkoliv, v době covidové spíš asi ne.
Sešla jsem na dno údolí, přes pole, podél louky, přes řeku Clun a pak najednou prudkým stoupákem vzhůru k Church Road, která vede do Newcastlu; před silničkou musím přelézt plot po vysokých schůdkách a za silničkou se vypořádat s brankou uprostřed meze. Pohled na strmý, ale vážně strmý kopec, který se za ní ostře zvedá, ve mně nebudí nadšení.
Hledám kohoutek, má být u Newcastlu, ale vesnici už nechávám za sebou. Val mám po levé ruce, protíná ho jakási místní pěšina a u ní stojí sloupek s mojí značku směřující vzhůru. Je na něm dřevěná budka, jejíž smysl mi uniká.
Proti mě sestupuje dvojice ve středních letech. Ptám se, zda potkali nějaký zdroj vody, ale nepotkali a ani netuší, že by tady měl být. Ale nahoře prý je vyznačená polovina trailu.
To mě sice potěšilo, ale víc mě zajímá voda.
Sloupek, respektive budka na něm mi nedává spát, a tak nadzvednu víko – a hle, je tam kohoutek, který tak usilovně hledám. A co víc, funguje! Možná jsem měla hned věnovat víc pozornosti modrému pruhu na sloupku, modrá přece logicky značí vodu.
Naplním obě lahve, takže mám přes dva litry vody, a myslím na to, proč sakra je ten kohoutek na úpatí strmého kopce. Právě jsem si přidala do batohu víc než dvě kila, a to je znát!
A tak se škrábu nahoru, deset kroků a odpočinek, ale po dvaceti minutách úsilí jsem ve 14.55 hod. nahoře a u směrovníku, který stojí v polovině trailu: 88,5 míle do Chepstow a totéž před sebou do Prestatynu. Fičí to tady a na větru je docela chladno; zase zvažuji, zda by nebylo vhodné vzít si neprofuk mikinu, ale nakonec ten nápad zavrhnu, vypadá to, že půjdu z kopce.
Tak úplně z kopce to nebylo, spíše lehce nakloněná rovina po zelené pastvině, která se záhy naklonila ještě víc a před sebou jsem měla další vzdouvající se kopec. Vítr mi připadá čím dál silnější a studenější, a tak vzdávám otužování a beru si neprofuk hoodie.
Po úbočí vedla pěšina a doufala jsem, že právě tamtudy půjde značka. Snad s tím budou krávy smířené, říkala jsem si, protože stádečko pasoucí se na poli pode mnou se dalo do pohybu a postupně všechny nastoupily na pěšinu vydaly se kamsi za roh. Zatímco já jsem nastoupila na pěšinu vzhůru, která vedla přímo na vrcholek kopce podél Offova valu hustě zarostlého modříny. Takže zase šplhám strmě vzhůru a někde ve třetině kopce se jen s lítostí dívám dolů, jak si to krávy pěkně šlapou pod nenáročné stezce. Vzhledem k tomu, že se několik z nich zastavilo a vypustilo zplodiny svého zdravého travnatého jídelníčku rovnou na pěšinu, tak je možná dobře, že jdu jinudy…
Kopec mi dával zabrat a abych si to zapamatovala, udělala jsem si ve třech čtvrtinách selfie, a tak mám ten typ fotografie, kterou nikdo nikdy nikomu neukáže, protože na ní má člověk strastiplný výraz zchváceného plže v okamžiku těsně předtím, než dostane infarkt. Druhé selfíčko jsem si pak udělala na vrcholku kopce – rozdíl je výrazný. Když jsem se podívala zpátky dolů, bylo možná lepší, že jsem šla vzhůru, dolů to vypadalo na kotrmelce.
Pokračuji podél valu i po pastvině s krávami – jako kdyby to ty krávy dělaly schválně: tam, kde vede při kraji pole pěšina, je zároveň intenzivní a téměř nepřerušovaná stopa kravského vyměšování. Krávy samotné mi nevěnují skoro žádnou pozornost, což mě potěšilo. Dívám se na zemědělskou zvlněnou krajinu, která se rozkládá vlevo kam až vidím – a to není nekonečné, protože oblé kopečky Clun Forest, středověké honitby, horizont dost omezují.
A takhle to pokračuje dál, nahoru a dolů, podél valu, přes pastviny a úvozové cesty, přes potůčky a dokonce i po malých silničkách, až odbočuji na příjezdovou cestu, kolem záhonku s růžemi a tabulkou, že někde přede mnou je dům, který se jmenuje Lower Mount. Je to k němu jenom kousíček; před domem stojí lavička, kolem ní kvetou růže a svítí na ni slunce. Hned bych si tam sedla.
Na druhé straně cesty je opečovávaná terasovitá zahrada se spoustou růží a jiných květin. Uprostřed cesty se vyhřívá černá kočka s bílýma packama. Na kamenné zídce je připevněná dřevěná tabulka se sdělením, že mohu mít čaj, kávu, vodu, colu, zázvorové pivo, vše za dobrovolný příspěvek pro nedaleký hospic. To se mi snad jenom zdá, čaj bych si tedy dala, už je skoro čajový čas, 15.45, na druhou stranu se nechci zdržovat… Jenomže z domu vyšel pán a dal se se mnou do řeči. Takže nakonec jsem skončila sedící na té lavičce před domkem, na sluníčku, popíjející čaj a pojídající dva dortíky, o které jsem si drze řekla; zdvořile jsem se zeptala, zda by nebyl dortík, a ukázalo se, že o víkendu byla na návštěvě vnoučata, takže bylo napečeno a ještě trochu zbylo. Pan a paní Evansovi se sem přistěhovali před třemi lety ze Somersetu, aby byli blíž synovi a vnoučatům.
Další cesta vedla hned vzhůru, napřed po prkny podpořených schůdcích do táhlé stráně listnatým lesem, pak zase pole, pastviny, lesíky, otevřené pláně kopců, pořád dokola prudce nahoru a dolů, s Offovým valem většinu cesty a ovcemi; vyčasilo se, provázelo mě sluníčko, i když stále foukalo.
Chvílemi to vypadalo, že musí každou chvíli začít pršet, protože se objevily temně modré mraky. Když do nich zasvítilo slunce, odehrávalo se na obloze drama, svár šedých, modrošedých a bílých mraků, podbarvených sluneční září. V jednu chvíli jsem stoupala po stráni tak strmé, že na jejím vrcholu se jí nebe dotýkalo; Offův val jsem měla po pravé ruce, rostly na něm modříny, jejichž dlouhé spodní větve se natahovaly jako multi-ruce ke mně a nebylo vidět, co se děje na druhé straně valu. Tráva na stráni byla u mě, tedy někde před polovinou, zelená, ale jak ji směrem k vrcholu osvětlovalo slunce, její barva se proměňovala, světlala až k téměř žluté. Když jsem začala stoupat, byla obloha těsně nad strání bílá a nad bílou světle šedá. Čím světlejší tráva, tím temnější nebe, až jsem měla před sebou monumentální kontrast žluté a fialovošedé. Byla jsem zvědavá, co se z toho vyklube, trochu jsem se bála divoké bouře, ale naštěstí to byly jen světelné podvečerní hry.
Před půl šestou jsem sešla lesem a přes potok ke stranou stojícímu kostelíku sv. Jana Křtitele v Churchtownu. Navzdory názvu tady není žádné město, viděla jsem jeden dům a další tušila nedaleko.
Kostelík byl otevřený, ale uvnitř všechno křičelo “virus, virus”. Zapáskovaná křtitelnice i lavice kromě prvních dvou, výstražný, rukou psaný nápis vyzývající k použití dezinfekce a dodržování odstupu a informující, že kostel je otevřený do šesti pouze k soukromým modlitbám, mše se nekonají. Původně to byl kostelík z 15. století, ale téměř celý přestavěli viktoriánci v letech 1886-87. Takže nakonec nejzajímavější na něm byl kámen, ležící na vlastním koberečku na podlaze u kazatelny, podle něhož prý farnost získala své jméno, Mainstone. (Kámen údajně sloužil jako měřidlo pro pytel pšenice.) A také skutečnost, že kostel je domovem tří druhů netopýrů!
Terén kolem kostela byl rovný, čas vhodný, tak jsem chvíli zvažovala, zda bych se tam neměla utábořit, ale civilizace, i když nepočetná, byla příliš blízko, a kdo ví, jaká… Navíc kostelík neměl žádnou atmosféru, takže jsem nápad bez lítosti zavrhla a šla dál. Pro jistotu jsem se předtím podívala do průvodce, co mě čeká.
A to se podívejme: nejdelší a nejtěžší ze všech náročných stoupání etapy. A co to tedy bylo až doteďka?
Odcházím v 17.45; cesta vede přímo vzhůru do svahu a pak to pokračuje vzhůru-kousek dolů-kousek véce méně po rovině-vzhůru. Když se podívám zpátky, vidím loučku, na které se jako tenký hádek klikatí potok. Ve skutečnosti tak tenký není, to jenom z té výšky vypadá jako vyhublá užovka. Po trávě, listnatým lesem, po kamenité cestě, mezi kapradím, pořád spolu s valem, buď podél něho nebo po jeho hřebeni.
Potíž se Shropshire Hill spočívá v tom, že kopce mi leží v cestě jaksi napříč. Proto je to pořád nahoru dolů a v takové frekvenci.
Žádná náročnost mi však nezabrání kochat se pohledy do kraje. Za sebou mám Churchtown Hill a škrábu se vzhůru na Edenhope Hill (417 m); na druhé straně kopce se mi otvírá výhled na masivní velšský Corndon Hill, který vyčnívá z krajiny, nejde si ho splést s ničím jiným a je nejdůležitějším orientačním bodem okolí, a hrboly Long Mynd, Dlouhé hory, o níž jsem kdesi četla, že vypadá jako hřbet velryby. Trefné.
Slunce se vytratilo, trochu se sešeřilo, ale světlo sebraly podvečeru spíše temné mraky než denní doba. Offův val je mohutný, když scházím z Edenhope Hill: když ho Offa nechával stavět, určitě chtěl, aby přetrval věky. Zajímalo by mě, jakou představu měl o věcích. Možná to myslel jednoduše “navěky”. Dvanáct století ještě není nekonečno, ale přesto slušná doba, Offa odvedl dobrou práci.
Když se chystám sestoupit do ledovcového údolí řeky Unk, je skoro půl sedmé; stále jsem nenašla místo na spaní. Údolí ve mně budí naděje: rovina, voda k dispozici, žádné hospodářské zvířectvo nablízku.
V polovině sestupu opět vyšlo slunce. Ozářilo údolí a protější stráně s lesem a poli za ním. Přímo nade mnou se táhne široký temně šedý, místy až skoro fialový mrak: vyvolává dojem obrovského ledoborce, který se sune špicí na sever, kamsi daleko přede mnou a za následující kopce, rozviřující mračné vlny na východ a nechávající na západě oblohu světlou, modravou a slunečnou.
U řeky už to tak idylicky nevypadá. Nepochybně se sem chodí pást dobytek i ovce, na druhé straně řeky vede prašná cesta a ve stráni na západě vidím v krávy. Nezdá se, že by jim něco bránilo vyšlápnout si až sem a kdo ví, třeba si s postupujícím večerem vyšlápnou…
A tak jsem přešla mostek a na protější straně šla kousek po cestě a pak už strmě vzhůru komerčním lesem Nut Wood. Prý je to poslední stoupání dne. Když se mezi stromy naskytl výhled, viděla jsem přesně na stráň nad údolím, kde se předtím pásly krávy. Doléhal ke mně zvuk farmářovy čtyřkolky a viděla jsem krávy sestupovat v nekonečném průvodu do údolí, kde jsem uvažovala o noclehu. Pro jednou jsem se rozhodla dobře, pomyslela jsem si s uspokojením.
Slábnoucí zvuk čtyřkolky se ztrácel ve větru. Foukalo dost silně. Nad svahem a lesem se rozprostírala pole a trail ohraničoval z jedné strany plot (a za ním ovce) a z druhé Offův val (a za ním smrkový les). Moc možností jsem tady neměla, ale stezka byla široká a rovná a val i les mě trochu chránily před větrem, a tak jsem v 19.30 odtrooubila koncovku. Někde přede mnou musel být plot otevřený, protože ovce se popásaly na valu i na stezce přede mnou. Našla jsem si jakž takž čisté místo, kde stačilo odstranit menší množství uschlých ovčích bobků, a pak se tam dalo přenocovat. Na mě slunce přes vrcholky smrků nedosáhlo, ale osvětlovalo pastvinu přede mnou i kus plotu; rozvěsila jsem na něj denní oblečení, aby vyvětralo, a posouvala ho spolu s postupem slunce. Ve stínu už byla zima, hlavně vlivem větru.
Uložila jsem se v půl desáté a brzy usnula. Dneska jsem potkala pět lidí, nepočítaje pana a paní Evansovi v jejich domečku.
Dnes: 14.4 mi / 23,2 km
Celkem: 130.8 mi / 210,6 km